Vyvýšení bronzového  hada.

„Byli jste mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa … Ale Bůh, bohatý v milosrdenství z velké lásky, jíž si nás (i vás) zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem…“, to jsou výňatky z listu apoštola Pavla Efezským. Těmito slovy nás i po staletích upozorňuje, že naše záchrana (či klasicky spása) nepochází z nás, ale nabízí nám ji Bůh a my ji přijímáme pouze vírou a důvěrou v něj.

Dnešní neděli se setkáváme s bronzovým hadem. Dávný příběh ze Starého zákona, zaznamenaný ve 4. knize Mojžíšově, v němž Izraelci bloudí pouští, vrací se na místo, kde už jednou byli, reptají proti Bohu i Mojžíšovi, stěžují si na bídnou stravu i mnohá příkoří, nám připomíná v Janově evangeliu sám Ježíš. A jak reagují na rebelii Bůh i Mojžíš? Bůh se s nevděčníky, kteří měli za sebou mnoho zkušeností, že nenechává v tíživé situaci svůj lid na holičkách, příliš nemazlí. Pošle na ně ohnivé hady a ti je poštípou tak, že mnozí zemřou. Až pohled na zemřelé obrátí myšlení reptalů k vyznání: „Zhřešili jsme proti Bohu i tobě (Mojžíši). Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil. Mojžíš se za lid modlil. Dostal za úkol vyrobit hada Ohnivce, připevnit ho na žerď, vyzvednout do výše. Pokud uštknutý pohlédl na bronzového hada, zůstal na živu. Nástroj smrti se stává prostředkem záchrany. Je zde skryto poselství, na které se zaměříme ještě jednou, až budeme myslet na Ježíše Nazaretského. Bronzový had byl později umístěn v jeruzalémském chrámu a dokonce se stal předmětem modloslužebného uctívání. Král Chizkiáš jej zlikvidoval, když „odstranil posvátná návrší, rozbil posvátné sloupy, skácel posvátný kůl, na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů Izraelci pálili kadidlo…“, čteme ve 2. Kr 18,4.

Dnes se pouště nebojíme. Máme ji přečtenu díky kamerám, létáme nad ní a závodíme po ní (třeba té dakarské), kocháme se její krásou a také ji někde svým necitlivým hospodařením vytváříme. Představa pouště v nás už nevyvolává strach.

A co hříchy? Existují? Nejsou jen výmysly moralistů? Ani ne.  Drží se nás jako klíšťata, jak tak jdeme životem. Jsme čím dál chytřejší, co všechno my neumíme!  Od prvních technických vynálezů a pomůcek dnes máme mnoho pomocníků k tomu, aby se náš život stal lehčím. Vymyslíme na všechno roboty. Podíváme se pod kůži mnohým tajemstvím vesmíru i lidského těla. Zrentgenujeme vše, co se nám postaví do cesty. Projdeme se po mořském dně a vylezeme na špičky velehor. Zlikvidujeme nádory, vyhubíme … co vyhubíme? Naši přírodu. Ptáky, ryby, rostliny, zvířata, ale též soucit, sounáležitost, laskavost. Vyhubíme pravdomluvnost, poctivost, pracovitost a na jejich místo postavíme účelovost a všudypřítomnou potřebu zisku. Potřebu velkého konsumu, který je znakem vysoké životní úrovně.  Toto počínání nás kupodivu nepřivádí do ráje, ale do světa velkých problémů. Myslíte, že přeháním?

Myšlenkové nitky od Popelce k dnešní 4. postní neděli jsou následující: Pamatuj, že nejsi bez hříchu. Neodsuzuji tě. Ale už nehřeš! – Duch v podobě holubice vstoupil na Ježíše a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ – Ježíš hovoří o svém budoucím utrpení. Ubírá se do Jeruzaléma a čistí chrámový prostor ode všeho, co ho v jeho očích znesvěcuje. – Jakým právem to dělá?  Odpovídá záhadně. „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“

Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Ježíš těmito slovy vysvětluje princip spásy učenému Nikodémovi. Syn člověka zemře na kříži, aby zaplatil za hříchy člověka. Bude vzkříšen a vyvýšen, aby daroval člověku život. Jeho kříž je korouhví, na niž má člověk zaměřit pohled. Od pozemského snažení, které je zatíženo mnohým negativním se odrazí do jiné dimenze, v níž jakoby mu narostla křídla a přestanou ho svazovat věci, které s autorem knihy Kazatel můžeme označit za marnost. Bůh nás probudil k životu spolu s Kristem. A co za to žádá? Naši dětskou důvěru. Amen.

Modlitba.

Pane Bože,

děkuji, že tě smím nazývat svým Otcem. Mého pozemského otce jsi mi už vzal a jak šla léta a já jsem dospívala, naučila jsem se na něj při vší lásce dívat i kriticky. Také já mám své chyby, které jsou mými hříchy, dobře si je uvědomuji. S některými bojuji, jiné nechávám být. A ty mě máš přesto rád a něžně mě napomínáš: Nedívej se tolik na zem, tvá nespokojenost probouzí různé serafy, hleď s důvěrou na mého nejmilejšího Syna. S ním najdeš své štěstí, svou spásu. Děkuji za tuto úžasnou nabídku.

Ema Blažková