O Bohu mluvíme v obrazech

  Promluva na texty:
                  Ezechiel  34, 11-16.20b-24                Mt  25, 31-46 

Sestry a bratři v Kristu,

   O Bohu mluvíme v obrazech. Jinak to ani moc nejde. Používáme různé obrazy: Bůh jako král, Bůh jako otec, Bůh jako soudce, Bůh jako učitel apod. Jeden z nejkrásnějších a myslím i velmi starodávných obrazů je obraz Boha jako pastýře.

   V nejstarších dobách byla pastýřská práce způsobem života těch, kteří vlastnili stáda a putovali dál a dál od pastviny k pastvině. Později byl pastýř někdo, kdo někde za vsí hlídal ovce, někdo prostý nebo ještě mladý.

   Ten první typ pastýře vidíme ve Starém zákoně, mysleme na Abraháma apod.

   Ten druhý typ pastýře je v Novém zákoně. Takoví pastýři, prostí, chudí lidé přišli Ježíšovi k jesličkám. Zatímco ostatní byli vevnitř, pastýři slyšeli zpěv nebeských andělů a pláč novorozence v chlévě. Ve své chudobě byli bohatí, vždyť každý večer koukali na krásnou božskou oblohu.  Bůh Starého zákona je tím mocným bohatým pastýřem, který se stará o své stádo, který ho vede k pramenům a zdrojům obživy – k zeleným pastvinám.

   Bůh Nového zákona, Bůh tak jak se zjevil v Ježíši Kristu, má něco společného s těmi chudými pastýři. Přichází ve skromnosti, zastává se nejprostších, nejchudších.

   Oba obrazy Boha jako pastýře se spojují v pro křesťanství velmi důležitém obraze: Bůh jako dobrý pastýř. Ten, který nese ztracenou ovečku. Ten, který si všiml, že chybí a hledal ji a hledal, až jí našel. Hledal jí, protože mu záleží na každé ovečce.

   Méně obrazně řečeno, Bohu záleží na každém z nás.

   Je to trochu neuvěřitelné, trochu dost nad naše lidské chápání. Je nás lidí nějakých sedm miliard a to nemluvím o vztahu Boha k přírodě. V tom úchvatně obrovském vesmíru tvrdíme, že Bůh má osobní kontakt s každým z nás. Že osobně s každým z nás mluví. Nejen s křesťany, s každým. Jen se tomu vnitřnímu hlasu víc či méně otevíráme, ale mluví s námi, mluví v nás, když svědomí mluví, když tvořivost v nás vře, když životní energie nás na nohy staví, ale i když jsme zoufalí a nemáme sil.

   V tom, jaký je, chce být vzorem, chce, abychom my pečovali o své bližní – blízké. On se stará a žádá totéž, abychom se my také starali. Jde před námi, jde příkladem. Jako Bůh stvořitel trochu abstraktně a jako Bůh v Ježíši Kristu velmi zřetelně, konkrétně.

   Co se po nás chce? Abychom se k sobě chovali s úctou, slušně, jako k božím dětem. Bůh je naším stvořitelem, z toho vyplývá, že jsme si všichni rovni a že bychom se ke všemu stvoření měli chovat s posvátnou úctou. V posledu jsou všichni lidé bratři a sestry. Proto se tak také v církvi většinou oslovujeme. Jsme taková rodina. Ale v posledu jde o to, abychom jako lidstvo byli rodina.

   Asi by se na nás lidé dívali divně, kdybychom jim na potkání říkali ‚sestro‘ či ‚bratře‘. Ale něco takového vlastně Ježíš chce, když relativizuje pojem bližního. Bližní je ten blízký, přítel či příbuzný. Ježíš provokativně otevírá naší hranici mezi onou bezpečnou skupinkou, kterou jsme si vytvořili a mezi těmi druhými, těmi cizími.

   Ježíš občas provokuje a je těžko říct, co myslí vážně a co je jeho humorná nadsázka. Je ale velmi, velmi krásné, plodné, Ježíšova slova brát nejen jako květnatou řeč, ale vzít jeho výroky vážně. A třeba nést tomu okupantskému vojáku to zavazadlo ještě déle než sám vyžadoval.

   Mnoho lidí mělo mnoho inspirativních pozitivních životních zkušeností s tím, vzít něco z toho co Ježíš požaduje doslova. Kupříkladu evangelijního textu o posledního soudu: o sycení hladových, oblékání nahých, navštěvování nemocných atd.  V posledku nebudeme souzeni za to, co jsme si mysleli, co jsme říkali, ale co jsme udělali pro svou lidskou rodinu.

   Bůh není jen někde nahoře. Je i v našich bližních, a já si troufám říct i ve všech zvířatech a rostlinách. Co jsme udělali dobrého pro ostatní a zvlášť pro ty bezmocné, co se nemohou bránit, to jsme udělali pro Boha.

   Bůh k nám přichází nenápadně, nečekaně. Je to samozřejmě obrazná řeč. Protože Bůh už u nás je. Setkáváme se s ním v jeho stvoření, neseme sami stopy svého Stvořitele, otisky jeho rukou.

   Nechme se jím vést, ten který stvořil svět dobře rozumí, co je pro nás dobré. J to dobrý Bůh, ne zlomyslný bůh, to je svědectví náboženské tradice židovsko-křesťanské.

   Žádá úctu. Ale nechce tu úctu vyjadřovat věčným klaněním, lichocením a podkuřováním, sebeponižováním ale následováním v dobrém životě. Spravedlivém, láskyplném, upřímném, harmonickém, kreativním. Bůh nechce, úplatky a lichotky, ale abychom vedli život hodnotný, hluboký.

   Život takový, ve kterém se člověk paradoxně může obětovat, protože ke krásnému životu patří i touha po štěstí těch ostatních. Kdo chce štěstí jen pro sebe, neví co je štěstí. Největší štěstí je vidět šťastného toho druhého. Hledejme své štěstí a hledejme štěstí pro druhé. Je to speciální štěstí udělat druhému radost. Je to štěstí, které křesťanství zdůrazňuje, ale nepochybně ho znají všechny kultury a náboženství světa.  Rozdávejte ho, je to poklad nebeský, dost velký pro všechny.

Amen