Vzkříšení chlapce v Naim.

     Lukáš 7, 11 - 17

  Nedaleko Nazaretu, v němž vyrůstal s rodiči a sourozenci Ježíš, směrem jihovýchodním, na úpatí hory Tábor, leží malé městečko Naim. V něm stojí opuštěný a léta neudržovaný kostelík, který patří řecké ortodoxní církvi, a blízko něj stojí mešita. V tom malém městě se kdysi udál zázrak, který zaznamenal evangelista Lukáš - vzkříšení z mrtvých. Divotvůrcem byl Ježíš, který vrátil do života chlapce.

  Co se vlastně stalo? Ježíš a jeho průvodci vcházejí do městečka a proti nim jde průvod. Je to průvod smuteční. V čele průvodu jsou nosiči s márami a na nich spočívá nehybné mladé tělo. Hned za márami jde smutkem ztrápená žena, matka. Za ní zástup sousedů. Matka hlasitě naříká a v jejím pláči Ježíš slyší slova: „Mé jediné dítě, má naděje, má jediná radost… Muže nemám a teď už ani dítě…“ Mohli bychom popustit uzdu představivosti a ještě více dokreslovat situaci, ale proč? Podstatné leží někde jinde.

  Zemřel mladý člověk. Byl přerušen mladý život. Jaká je to škoda!  Vždyť každý život vzniká, aby byl žit. Ať jde o člověka, ať jde o zvíře.

  Osiřela žena, která se už jednou musela dívat do hrobu. Do hrobu manželova, toho, kdo byl pro ni nejbližší. Měla-li pěkné manželství, pak ji ta ztráta nepřebolela. Navíc vdova ve starověku neměla lehký úděl, Písmo se jí na mnoha místech zastává. Od knihy Exodus až po listy apoštolské slyšíme stejné výzvy:  „Žádnou vdovu ani sirotka utiskovat nebudete. Jestliže je přec budeš utiskovat a oni budou ke mně úpět, jistě jejich úpění vyslyším.“ (2.M 22,22)  „Hledejte právo ... ujímejte se pře vdovy.“ (Iz 1,17) „Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné.“ (1. Tim 5,3). Ženy, které ztratily manžela i dítě říkají, že ztráta muže je bolestná, ale ještě bolestnější je ztráta dítěte. Je to proto, že matka nosila dítě pod srdcem? Je to proto, že starostlivost o dítě zůstává, i když je matce třeba osmdesát let a dítěti šedesát? Jistě je i mnoho dalších důvodů.

  Ten, kdo je jednou zkoušen, nemusí být zkoušen vícekrát. Proto se Ježíš s lítostí zastavuje u nebohé matky a těší ji: „Neplač!“  Proto přistupuje k márám a slovem plným moci mění situaci. „Chlapče, pravím ti, vstaň!“  A protože v Ježíši promluvil Bůh, smrt ztratila nad mrtvým svou moc a chlapec se vrátil do světa živých.

  František Kovář v Malé bibli píše, že tento zázračný příběh byl zaznamenán jako zvěst víry a volání k víře. Bůh biblické víry je Tvůrce života i život sám a smrt je jeho nepřítel. Vzkříšením z mrtvých se Ježíš Kristus projevil jako přemožitel a Pán smrti. V tomto Pánu má věřící záruku svého vzkříšení a věčného života.

  Písmo hovoří o těchto zázracích, aby byl oslaven Bůh. Aby byl osloven člověk  poselstvím, že Ježíš má neomezenou moc. Měl ji za pozemského života a má ji i dnes.

  Bůh tvoří život. Člověk má svůj život i životy ostatních chránit a udržovat. Je smutné, že mladí lidé pro krátkodobé pocity slastí hazardují se svými životy, ať už jde zvyšování adrenalinu nějakou riskantní činností nebo o požívání omamných látek. Pomníčky u silnic, akce záchranářů při hledání utonulých pod jezy, smrtelné pády z vrcholů hor, statistiky o počtech mladistvých narkomanů zemřelých na předávkování a mnohé jiné jsou svědectvím o předčasně a zbytečně ukončených životech lidí, kteří byli povoláni do života s jedinečným posláním. Jakoby nestačily pohromy v podobě smrtelných nemocí, živelných událostí, těžkých psychických problémů, které postihují i mladé lidi, ba i děti.

  Ježíš má život ve veliké úctě. Jen skrze Něj pak ti, kdo zůstávají a oplakávají ztracenou mladou bytost, mohou nalézt nový smysl života. Jen skrze Něj a v Něm - a není to vůbec lehké a rychlé.

  Druhý text této neděle, kterým je list Galatským, závěrečný verš páté kapitoly a prvních deset veršů kapitoly následující, upomíná na Božího Ducha. „Bratři, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení…. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“

  Děti a vnoučata nám zase po prázdninách nastoupily do škol. Žel, někde to tak není, protože velká voda, která od roku 1997 už potřetí pustoší naši zem, některým vzala nebo poškodila jejich domov i jejich školu. A děti vidí tvrdou realitu, že člověk není zcela pánem svého života, že dospělí, jejich útočiště, jsou bezmocní a bezradní. A možná plni hněvu. Může tato tvrdá lekce od přírody být k něčemu dobrá? Může přivést celý národ k hlubšímu přemýšlení o našem způsobu života? Může vyvolat touhu po vlivu Božího Ducha, který by více ovlivňoval naše lidské chtění a konání?

  Rodino víry, nelitujme času, který vydáme na modlitby za postižené ztrátami blízkých nebo ztrátou domova. Hledejme způsoby, jak účinně pomoci a přesvědčme sami sebe, že my máme víc, než potřebujeme. Přinášejme živého a jednajícího Krista skrze naše myšlenky, slova a skutky. Dovolme Ježíši Kristu, aby skrze nás křísil naději, víru a lásku v druhých. Aby křísil nový život.

Modlitba:

Pane, počátek září je jedním z malých počátků v běžném roce.
Tolik jsme se těšili na léto a jeho krásu.
Nádhernou rozkvetlou přírodu,
teplé dny a dlouhé vlahé večery.
Na výlety, procházky a hlavně na setkání s rodinou
a přáteli, bez sledování ručiček na hodinách.
A najednou jsme úzkostně sledovali ty hodinové ručičky a spolu s nimi oblohu
a hladiny řek i potoků a potůčků.
Počátek září je nám počátkem strachů a úzkostí, co bude,
až přijde chlad a mlhy a plískanice, když jsme ztratili domov
a s ním jedinou jistotu.
Někteří říkají, že máme hledat i jinou jistotu. Tu Tvou.
Pane, pomoz! Pošli své anděly, možná jsou dnes v džínách,
možná přijíždějí na motorkách nebo kolečkových bruslích,
možná jsou úplně jiní, než si je představujeme, jen je, prosíme, pošli
a nám pomoz uvěřit, že jsou tu pro nás.
Že jsi je poslal, abychom Tobě byli vděčni,
abychom na Tebe spolehli, abychom odvrhli svůj strach.
Ty nás neopustíš, že ne?

                                           Amen.