Texty – J 15,26-27 a 16,4-16                Ř 8,22-27                Skutky apoštolské.  2,1-11

Sestry a bratři,

   dnes i zítra slaví křesťanská církev v celém světě svatodušní svátky.  Jak jim rozumíme? Jak je přijímáme.?

   Nedávno zesnulý bratr farář, básník duchovní poezie a literát Zdeněk Svoboda kdysi napsal do Českého Zápasu k těmto svátkům promluvu s nadpisem: „Méně milované?“ Chtěl tím vyjádřit známou skutečnost, že nejen ve světě kolem nás, ale ani mezi křesťany nemají svatodušní svátky oblibu a vážnost, jakou si zaslouží. Napadlo nás někdy, jak by nás život byl ochuzen, kdybychom neměli to velké bohatství jakým je církev, společenství lidí, které považujeme často za svou rodinu, církev, v níž nacházíme sílu pro všední dny, povzbuzení, radost?

   Jednoduše řečeno – kdyby nebylo těch prvních svatodušních událostí – seslání Ducha sv. na Ježíšovy učedníky,  nebyli bychom tu ani my, učedníci 21. století. Poselství Ježíšova evangelia, jeho život, oběť na kříži a vzkříšení by se asi brzy ocitlo v zapomnění. Zůstal by pravděpodobně jen hlouček učedníků a pár desítek lidí, kteří by s lítostí a s láskou vzpomínali na svého Mistra a Pána.

   Avšak díky a chvála Bohu – seslání Ducha svatého měl Pán Bůh ve své režii.  Skrze vzkříšeného, živého Ježíše Krista,  stvrdil svůj slib záchrany člověka a celého světa. Duch svatý je totiž Ježíšův posel, kterého nazval oním  Přímluvcem, Utěšitelem, Duchem Pravdy. A co Ježíš slíbí, to také splní. „Až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch Pravdy, ten o mně vydá svědectví. Ale také vy budete svědčit.

   A tak se stalo, že při události seslání Ducha svatého, kterou popisuje 2. kapitola knihy Skutků apoštolských, došlo k zázraku – k obrovské vnitřní proměně jedenácti mužů z Galileje. Po seslání Ducha přestali být pouhými učedníky se všemi lidskými slabostmi, chybami a strachem, ale stali se z nich apoštolové, svědkové radostné zprávy o tom, že si Pán Bůh v Kristu člověka a svět zamiloval a v něm mu nabízí spásu a život věčný.

   A jejich svědectví  - a nezapomínejme tu i na apoštola Pavla -  se šířilo a šíří staletími a generacemi až podnes.

  Došlo až k nám i s tou výzvou: budete mi svědkové až na sám konec země!

   Sestry a bratři, jací že jsme my svědkové (a svědkyně)? Jak je tomu s námi v tomto pověření?

   Nepostihla nás křesťany na celém světě i nás osobně jakási pandemie únavy? Únavy víry, která zeslábla pod náporem všeho toho zlého, co se ve světě děje, co do našeho života přináší někdy nemalé starosti, neklid, strach, ba i beznaděj? Když  v člověku pohasíná to poslední, co ho drží při životě – naděje, je to zlé. 

   A proto si připomínáme Svatodušní svátky, abychom z této události seslání Ducha sv. na apoštoly a skrze ně do celého světa, načerpali sílu i naději, že i pro nás má Pán Bůh tento dar nachystán jako světlo, které nás povede cestou za Ježíšem, který je Pravda a Život.

   Možná nás tu při rozjímání nad darem Ducha svatého napadne otázka, jak jeho působení ve svém životě poznáme, kde se v lidech bere, když víme, že tento dar Ducha svatého vane kam chce. Jak řekl Ježíš -  může proniknout do srdce každého člověka, když se mu otevře.

   V obecném slova smyslu lze říci, že Duch svatý nepůsobí jen skrze křesťany, pokud jimi jsou nejen podle jména, ale všude tam, kde lidé konají dobro, přinášejí pokoj,  zasazují se o spravedlnost, zastávají se slabých, brání konfliktům, napomáhají pravdě, aby sbližovala a sjednocovala lidi ve vzájemné úctě.

   Mohli bychom říci, že působení Ducha sv. nepoznáváme ani tak v mimořádných událostech, zázracích, jako tomu bylo v dobách rané církve – ale naopak i v nepatrných událostech všedního dne – v obětavé pomoci bližnímu v jeho nouzi a trápení, ve skryté věrnosti manželů, u lůžka nemocného, v ochotě rozdělit se i o svůj majetek, v trpělivém nesení životního kříže apod. Vlastně je to tak, jako když Pán Ježíš říká: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.“ Kde toto naše srdce slyší, tam přichází duch Kristův, Duch svatý.

   Samozřejmě je Duch svatý přítomen právě v církvi. Zde se jeho působení projevuje nejzřetelněji. Vede věřící ke vzájemnosti ve víře a lásce, upevňuje slabou víru, vybízí ke svědectví a získávání nových členů – učedníků Pána Ježíše.

   Vzpomeňme, že hned v první větě naší liturgie je pozdrav a prosba, aby byl Duch svatý přítomen při bohoslužbě mezi všemi věřícími a byl darován i duchovnímu, který bohoslužbu zahajuje.

   „Milost Pána, láska boží a účastenství (společenství) Ducha sv. se všemi vámi.“

   Ještě bych ráda zmínila tu palčivou otázku židů, kteří se ptali apoštola Petra, když jim zvěstoval Ježíše jako Pána a Spasitele.  C o  m á m e   d ě l a t ?

   A Petr odpovídá: čiňte pokání a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a dostanete dar Ducha svatého.

   Co k tomu dodat? Nic víc než to, že i my, všichni křesťané, kteří chceme obstát v Pravdě před Bohem i před lidmi, potřebujeme prožít a vlastně permanentně prožívat pokání, které znamená stále se navracet ze svých zatoulaných cest  do blízkosti Pána Ježíše, jeho přikázání i zaslíbení.

   Bylo řečeno – Duch svatý vane,  kam chce – ale i jeho cesta za člověkem má svá pravidla – přitahuje ho pokorná modlitba a touha lidského srdce. Ze všech našich proseb má Pán Bůh nejraději právě prosbu o seslání a dar Ducha sv.

   Kéž nás tedy dnes Duch svatý navštíví a po všechny další dny navštěvuje svou milostí a rozněcuje v nás více víry, která by v nás probudila odvahu přinášet svědectví o Kristu, který přišel a přichází za každým člověkem jako jeho Pán,

   Přítel, Utěšitel, Zachránce pro život vezdejší a jako Spasitel pro život věčný.

Jana Špaková