Skutky 4, 32 - 35                              1. Janův 1,1 -  2,2                                 Jan 20,19 -31  

Sestry a bratři,

   1. neděle po Velikonocích má latinský název Dominika in albis , což v překladu znamená Neděle v bílém. Na Bílou sobotu se křtilo a nově pokřtění pak nosili ještě dalších 8 dní bílé křestní roucho, aby okolí vědělo, k jak velké životní proměně u nich došlo. Křest nebyl formalitou, příprava na něj trvala obvykle 2 roky a adept na křest byl podrobován zkouškám. Výzva apoštola Petra: „Jako novorozené děti Boží mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku,“ je nabádala, aby z nároků na sebe sama neslevovali.

   Jak moc věříte lidem? Jste důvěřiví nebo naopak podezíraví? Myslíte, že Vás druzí chtějí oklamat, podvést, mít z vás prospěch? Anebo věříte, že to druzí s vámi myslí dobře, záleží jim na vás. Asi řeknete: „ Jak kdo. Z někoho mám dobrý pocit, před jiným se mám na pozoru.“ Myslím, že člověk se staví vůči druhému nevstřícně, když má z něj strach a cítí se nějak ohrožen. Anebo když je obelháván. Nevstřícný postoj zaznamenáme u malého děcka, které brání svou bábovičku na písku, sportovce, který touží po vysoké metě, a ostatní mu stojí v cestě, vědce, který si chce uhájit prestižní místo, je to všude, kde se vyskytují lidé  a mohli bychom sestavit dlouhý seznam situací. A jsme-li důvěřiví, občas nás skutečně někdo podfoukne, a my se chvíli trápíme, ale pak se otřepeme a podíváme na dalšího člověka s nadějí, že u něj pochodíme. U jednoho se můžeme cítit v bezpečí zcela jistě, protože je osvědčený staletími. O něm jde světem zpráva, že pobýval mezi lidmi -  naslouchali mu, dívali se na něj, ba i se ho dotýkali a setkání s ním pro ně znamenalo požehnání. Odcházeli od něj zdravější na duchu a někteří i na těle. Šťastní a s pokojem v srdci. A tak o něm říkali, že je Světlo světa. A také mu dali název Spasitel světa. I já věřím, že Ježíš Kristus je Spasitelem světa i mým Spasitelem. Potkala jsem se s ním ve 14 letech a stále ho zvu do mých radostí i starostí. Naučil mě mít ráda lidi, nebát se jich, a nezatracovat je pro chyby, protože i já mám bezpochyby chyby, ale také nevyvyšovat je na piedestal. Tam patří jen Bůh.

   12. dubna, tj. zítra, tomu bude 60 let, kdy vzlétl do vesmíru Jurij Alexandrovič  Gagarin. Obletěl naši Zemi jako první člověk na světě v lodi Vostok 1 z kosmodromu Bajkonur. Obletěl Zemi a po 108 minutách přistál. Mnozí v něm viděli spasitele. Sám řekl, že byl připravován na kosmickou cestu, ale ne na zájem milionů lidí, pro které se stal nadčlověkem. Ale jeho život nebyl dlouhý, havaroval ve věku 34 let v březnu 1968 při cvičném letu. (Pro další kosmický let byl náhradníkem Vladimíra Komarova.)

   Ještě jednoho našeho současníka zde vzpomenu. Na ostrově Vanuatu ho prohlásili bohem. Tento pátek byl povolán na věčnost ve věku 99 let, přesněji chyběly mu do 100 let pouhé 2 měsíce. Média ho vykreslují velmi příznivě a kdo jste měl možnost shlédnout na Netflixu zatím 40tidílný seriál Crown (Koruna), viděl jste ho více při díle. Myslím na Jeho výsost prince Philipa, vévodu Edinburského a manžela královny Alžběty II. Byl mužem rozhodným, měl válečné zásluhy, avšak  sebe upozadil, aby královna mohla stát  v čele, ale našel své pole působnosti, v němž udělal mnoho dobrého, např. v charitě a ochraně životního prostředí. Přesto, že žil 3x déle, než Ježíš Kristus, ani on nebyl spasitel.

   Oba vzpomínaní byli lidmi z masa a kostí. Mohli jsme je potkávat či potkat. Dějiny jim vyhradí místo mezi slavnými, ale spásu světu nepřinesli.

   Ten, o němž smíme říci, že byl a je Spasitel, byl hrdinou jiného druhu. Byl moudrý, už jako mladík diskutoval s učenými lidmi v chrámě. Byl plný soucitu a dobroty. Uzdravoval ty, kdo k němu vzhlíželi s důvěrou. Vyučoval všechny, kdo chtěli vědět víc o Bohu, ale i o sobě a vztahu k druhému člověku. Hledal ty, kdo mu přišli v životě ztracení. A dával životní náplň těm, o kterých věděl, že ponesou jeho poselství dál, až on tu nebude. Protože bude muset odejít mladý. Ty, v nichž byla pýcha a touha po moci totiž dráždil. Žel, byli to náboženští předáci jeho národa.

   Je škoda, že Boha nevidíme a nenahmatáme. Pak by neměli výmluvu ti, kdo se o něm potřebují přesvědčit. Pak by křesťanská církev nemohla ovládnout člověka tak, jak se jí to dařilo ve středověku a následky neseme dodnes. Zůstala velká nedůvěra vůči duchovním věcem,  povýšenost pro vědecké znalosti a techniku, která zase u mnohých vyvolává strach, zda technika neovládne lidstvo.

   Boha uvidíme, až si nás zavolá. Do té doby se dívá, jak přijímáme jeho Syna, Světlo ze světla, do svého života. Budeme se vymlouvat, že ho nemáme možnost vidět, sáhnout si na něj, jako Tomáš, nebo uvěříme těm, kdo pro něj mnoho obětovali, kdo za ním šli až na smrt? Nakonec i Tomáš šel a nesl evangelium na území dnešního Iránu a do Indie. A odešel mučednickou smrtí.

   V Ježíšově jménu se i dnes zvěstuje pokání na odpuštění hříchů všem národům. Co může být víc? Co bychom měli chtít víc?

EB