Milé sestry a bratři, křesťané, věřící i ateisté, přátelé, známí i neznámí, tady v kostele svatého Václava i na druhé straně, ve virtuálním světě,

   Dnes je Květná neděle. Křesťanům končí čtyřicetidenní postní období a začíná pašijový týden, který končí Velikonocemi, které jsou pro nevěřící oslavou příchodu jara. Slavení Květné neděle je doloženo již od sedmého století. V tento den se před mší světí kočičky a jiné zelené větvičky. Připomíná se tím vítání Ježíše v Jeruzalémě palmovými ratolestmi. V Česku palmy nahrazují kvetoucí kočičky nebo jiné zelenající se větvičky.

   Květná neděle má červenou barvu. Představa rozvinutí červeného koberce značí pocítění daného člověka. Podobně proto prostírali své pláště na cestu lidé v Jeruzalémě. Chtěli dát najevo, jak si váží příjezdu Ježíše, chtěli pozvednout jeho přítomnost a chtěli mu dát najevo že jsou rádi, že je mezi nimi, že se konečně může naplnit jejich očekávání. Mělo se splnit dávné proroctví. Mesiáš přijede na oslu, právě tak jako mnozí izraelští králové, kteří před korunovací vjížděli do Jeruzaléma na oslu, a dávali tak najevo pokoru, se kterou přijímají svůj úřad. V Ježíši viděli vladaře, který vrátí izraelitům ztracenou svobodu.

   Po květné neděli ovšem čteme pašije o Ježíšově smrti. Mnozí z těch, kteří nadšeně vítali Ježíše pokřikem: „Hosanna synu Davidovu, požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!“, křičeli za pár dní: Ukřižuj ho! Ukřižuj! Vidím tu jistou paralelu s dneškem a lidmi, jejichž postoje a nálady se mění prakticky ze dne na den. Myslí si, co se teď právě obecně myslí, a řídí anonymním ´ono se myslí, ono se říká´. Tomuto povrchu života říká Písmo „tento svět.“

   „Mé království není z tohoto světa,“ říká Ježíš pilátovi. Tento svět je uhranutý mocí a násilím. Ježíš si své učedníky ze světa vyvolil a prosil Otce, aby je posvětil pravdou, aby jim dal Ducha pravdy, kterého svět ovšem nemůže přijmout. Svět pilátů Herodů a velerady. Pradu, která přichází v Ježíši, nechtějí vidět, přijmout, ani znát. Tahle pravda narušuje jejich uzavřený svět. Kolik z nás dnes také nechce slyšet pravdu?

   I my dnes žijeme v prostředí kolísavosti většinového mínění. „Nepřidáš se většině, když koná nepravost,“ říká Písmo. A také: „Každý, kdo je z pravdy slyší můj hlas,“ říká Ježíš. Potřebujeme hodně pokory, abychom se dokázali vystavit světlu. Poznat v pravdě sebe i své okolí.

   Ve dnešním druhém čtení, v listu Filipským, ve mně rezonují slova: „Nikdy se nedejte vést ješitností, soupeřivostí.“ Kolika z nás je tohle vlastní? Chceme být lepší než jiní. Možná si říkáte, že nesporujete, že nemáte syndrom prvního místa. Ale tohle se projevuje v obyčejných věcech. V práci, v životě s našimi partnery, v dennodenním životě.

   Vezmu to od začátku. Co je opakem ješitnosti, jak říkám já ´prázdné chvály´? Jak všichni tušíme, život v pokoře znamená vážit si druhých víc než sebe a buďme pokorní. Naše první reakce bývá: „Já nejsem pyšný, jsem pokorný.“ A co nám říká taková falešná pokora? Taková ta rádoby skromnost? Ne, já nejsem tak dobrá/dobrý, já to neumím… a pak ve skrytu duše si říkáme: ´Počkejte, jak vás všechny překvapím, jak mi to jde. Falešná pokora je vlastně převlečená pýcha, navenek to vypadá dobře, ale není to pokora.

   „Ať si každý nehledí jen sám sebe, ale druhých“, čteme v listě Filipským dále. Určitě nás každého už někdy napadlo: „Co já z toho budu mít? Ať to raději udělá někdo jiný.“ Stojíte před situací, co z toho budu mít. Podstatou není, co z toho budu mít já, ale co z toho bude mít můj bližní, co z toho bude mít okolí? Přijdeme z práce: sedneme, chceme v tichu spočinout a partner či partnerka si chce povídat. Uklidím kostel, mám toho dost a přijdu domů, chci chvíli nedělat nic a pak přijdou dcery, a řeknou: „Tak jdeme na ten nákup?“

   Jak často myslíme na druhé? Osvojme si myšlení, co z toho budou mít ti okolo nás. Růst je v tom, když si nehledíme jen sami sebe, ale těch okolo nás.

   I v naší náboženské obci nám jde o to, abychom se tu všichni cítili jako doma. Nejenom, že se tu v neděli sejdeme, posedíme, zazpíváme, poslechneme si kázání, pomodlíme a jdeme pryč. Ale všímejme si i lidí kolem nás. Lidí, které tu potkáme.

   Ale proč tohle nebo tamto dělat? Proč se nám těžko podřizuje někomu jinému? Proč je tolik těžké přistoupit na názor jiných? Nedokážeme vycházet se svými dětmi, partnerem? Proč? Proč nám vadí obecně se obětovat? Třeba v rodině: proč umývat nádobí a vysávat? Co z toho mám? Nebo v práci. Kolikrát nás napadne: „Tohle není moje zodpovědnost. Já tady nebudu sedět přesčas, když to není moje práce. Proč to musím dělat já?“ Bojíme se, že nás začne okolí zneužívat, a tak si, jak sami často říkáme nenechám si kálet na hlavu.

   Proč mluvíme špatně o lidech okolo nás? „Slyšel jsi, co udělal tamten? To já bych nikdy neudělal, neudělala?“ Proč se nám těžko odpouští? „Ten člověk mi dluží omluvu! On mi udělal tohle, tak já mu to musím oplatit, aby to bylo vyrovnané.“ Myslíte, že k tomu abychom odpustili, je nezbytné, aby se nám dotyčný omluvil? „Proč bych mu měl odpouštět, když jemu to není líto?“ A tak žijeme život plný zahořklosti a rozbitých vztahů. A pak když nám do našich životů vstoupí smrt litujeme všeho, co jsme si nestihli říct, co jsme pro sebe vzájemně nestihli udělat.

   Kolikrát se naše diskuse stane soubojem, diskutujeme s představou, aby se další přidali k našemu hlasu. Řeknu názor a čekám, co okolí: pokud někdo kývne, je to můj člověk, ale co když příště nekývne? „Nu, tak on zase není tak dobrý,“ říkáme si. A co třeba situace, když do někoho investujeme čas, učíme lidi, o někoho se staráme a po čase zjistíme, že ten člověk jde úplně jiným směrem jakoby ten čas, co jsme mu věnovali, nijak nereflektoval. A my jsme zničení, zoufalí, naštvaní. Jako to, že si ti lidé neváží naší investice, kterou jsme do nich vkládali. No a co, ptám se?

   Proč je tak těžké žít v pokoře, v lásce a obětování se pro druhého? Proč je lehčí shazovat okolí, žít pro své pohodlí a klid, pro svůj prospěch a osobní majetnický pocit štěstí? Protože touhou naší hříšné přirozenosti je zabezpečit sebe, mít pohodlí, peníze, slávu, uznání, majetek. Je těžké žít příklad, který Ježíš ukazuje. Smýšlejme tak, jak smýšlel Ježíš. Bůh, který sestoupil, a v Ježíši přijal smrt na kříži.

   Bůh v Ježíši vykoupil naše hřích ještě dřív, než jsme se mu za ně stačili omluvit.

   V Ježíši byl Bůh, který stvořil svět, včetně lidí. A tihle lidi se na Boha vykašlali, nenaslouchali jeho slovům a nežili podle zákona, který jim vryl do jejich srdcí. Ale on je miloval tak, že chtěl najít nový způsob, aby jim mohl prokázat svou lásku. Sám Bůh v Ježíši sestoupil na zem, stal se člověkem a těmi lidmi, které stvořil, se nechal ukřižovat. Poplivali ho, zbičovali a ukřižovali. A díky tomu my máme šanci mít znovu vztah s Bohem. To je to nejdůležitější, co potřebujeme slyšet, co potřebujeme žít a co má stát naším motivem a důvodem.

   Vidíme, jak bychom to měli dělat, jak bychom měli žít; Ježíš už nám tu cestu ukázal. Toho, jak se vzdal sám sebe, stal se služebníkem, vzal na sebe lidskou podobu ocitl se v těle, ponížil se a byl poslušný až k smrti. A Skrze Ducha nám dá i sílu, abychom tak žili. Ale není to vůbec jednoduché. Ostatně on měl také na výběr. Když se modlil v Getsemanské zahradě: „Otče sejmi ze mne tento kalich, ale ne má, ale tvá vůle se staň.“ A rozhodl se nehledět si jen svého pohodlí, ale obětovat se pro naši záchranu.

   A tak zkusme být jako on. Zkusme žít jako on. Odpouštění to je to, co potřebujeme v každodenním životě. Bůh nám v Ježíši ukázal inspiraci a skrze Ducha nám dá šanci žít tak, aby byl oslaven Ježíš a Bůh v Duchu svatém.

   Už druhé Velikonoce slavíme jinak, než bychom si přáli. Nad naším světem visí mrak nemoci a utrpení. Je to velká zkouška zralosti a solidarity nás všech. Nevíme, jak dlouho bude trvat. Bere nám blízké, přátele. Hledejme ve velikonočním příběhu inspiraci a naději.

Amen.