Kázání: 1. NEDĚLE POSTNÍ (INVOCAVIT)

Genesis 9, 8-17                                  1. Petrův 3, 18-22                         Marek 1, 9-15

Genesis 9,8Bůh řekl Noemu a jeho synům:

9„Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem

10i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře.

11Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“

12Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků:

13Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.

14Kdykoli zahalím zemi oblakem a na oblaku se ukáže duha,

15rozpomenu se na svou smlouvu mezi mnou a vámi i veškerým živým tvorstvem, a vody již nikdy nezpůsobí potopu ke zkáze všeho tvorstva.

16Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi.“

17Řekl pak Bůh Noemu: „Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“

1.Petrův 3, 18Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem.

19Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve vězení,

20kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noemových. Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí.

21To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme – na základě vzkříšení Ježíše Krista,

22jenž jest na pravici Boží, když vstoupil do nebe a podřídil si anděly a vlády a mocnosti.

Marek 1, 9V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn.

10Vtom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj.

11A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

12A hned ho Duch vyvedl na poušť.

13Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali.

14Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium:

15„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“

Písně: 10, 326, 324

Vážené sestry a bratři v Kristu, milí přátelé,

Dnešní texty ke mně promlouvají jako připomenutí věčné smlouvy Boha s člověkem. Připomenutí smlouvy, která říká o Bohu víc, než si myslíme. A také období půstu, které většina z nás chápe naprosto špatně.

Máme za sebou Popeleční středu, která zahajuje čtyřicetidenní předvelikonoční postní období. V Bibli představuje číslo 40 číslo generací a označuje i časový úsek, který je důležitý pro přípravu na novou dobu. Často bývá ve spojení s nepříjemnými procesy, které vedou ke konečné změně situace. 40 dnů a 40 nocí při potopě světa pršelo. 40 let žil izraelský národ v poušti, než vstoupil do země zaslíbené. Na hoře Sinaj strávil Mojžíš 40 dnů a nocí, než obdržel od Hospodina desky Desatera. 40 dnů se Ježíš Kristus postil na poušti, než začal veřejně kázat. 40 dnů po vzkříšení se zjevoval svým učedníkům, než vystoupil do nebe. A také 40 dní trvá půst od Popeleční středy do Velikonoc.

První starozákonní příběh nás uvádí do času po potopě, kdy je na Zemi jediná rodina. Noe se svou ženou, jejich synové a jejich ženy. Přichází nový začátek. Bůh však nedává lidem jen nový začátek, ale taky jim dává smlouvu. Co to znamená? Po prvotním Adamově hříchu dává Bůh lidem novou, další, příležitost, jak žít. Dává jim stejná přikázání jako Adamovi a Evě: „Ploďte se a množte se. Naplňte zem.“ (Gn9,1) Buďte vládci, správci, kultivujte, panujte, dobře to dělejte. A v 8. verši přináší smlouvu: „Hle, já ustavuji svou smlouvu s vámi a s vaším potomstvem… (i s každým živým tvorem, který je s vámi, s ptactvem, s dobytkem i s veškerou zemskou zvěří, která je s vámi, se všemi, kdo vyšli z archy, včetně zemské zvěře. Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi).“ Bůh s lidmi ustanovuje smlouvu. Se všemi, i s potomky, a to jsme my!

Určitě každý z nás má nějakou smlouvu: pracovní, hypoteční, s telefonním operátorem. Smlouvu, dle které máme stanovená jasná práva a povinnosti. Banka ví, že dlužím, ostatně minimálně každý měsíc mi to výpisem připomene. I Bůh ví, že má s námi smlouvu, a říká si: já ti to připomenu člověče, že o tobě vím. V knize Genesis dává Bůh jako znamení smlouvy, že to s lidmi myslí vážně, duhu. A tou se nám Bůh bezplatně připomíná dodnes.

Bůh ovšem udělal ještě víc. On chce být s námi ve smlouvě tak moc, že se stal jedním z nás. Boží Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A v Ježíši nám Bůh seslal smlouvu novou: vlastní krví se zaručil, že ani smrt nad námi nebude mít moc. A připomínkou nové smlouvy je večeře Páně. Přijímání těla a krve Kristovy. „Dělejte to na mou památku, protože tohle je nová smlouva v mé krvi,“ říká Ježíš při Poslední večeři. Nová smlouva platí pro nás všechny, kteří v Něj věříme. Chléb a víno. Dvě stejně tak obyčejně prosté a charismatické věci zároveň, tak jako duha.

Bůh je Bohem smlouvy s člověkem, ale za vše v ní platí On sám: i když jsme měli být zničeni my, nebyli jsme. To On se obětoval za naše hříchy. Za hříchy všech: i těch, co Ho ještě nenalezli, co nám, křesťanům, nerozumí, všech zlých, nespravedlivých, pomlouvačných naschválníků a podvodníků. I za ně byl přibit na kříž na Golgotě. Oni to zatím jenom ještě nevědí, ještě nenašli Jeho nataženou ruku. „Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu,“ slyšeli jsme při čtení z 1. listu Petrova. Pokud se nám podaří se na naše nepřátele, na lidi, se kterými nesouhlasíme nebo jejich jednání odsuzujeme, podívat úhlem pohledu: všichni mají u Boha stejnou šanci, dostane se nám vnitřního osvobozujícího pocitu. Ten nás postupně dovede k životnímu postoji neoplácet zlo zlem, nesetrvávat v nepřátelství, nesoudit konání jiných. Přece v životě každého, i toho nejzatvrzelejšího ateisty, těžkého zločince, mafiána nebo třeba prostitutky či feťáka může nastat změna, způsobená Boží mocí.

Jestli Bůh je Bohem smlouvy s člověkem, a všichni patříme do té smlouvy, což Bible říká, že patříme, tak to odpovídá na všechny naše pochybovačné otázky vůči Bohu, jeho existenci a jeho zájmu o náš život. Ano, Bůh je nám blízko. Blíž něž si umíme vůbec představit. Nezapomínejme na to a nepochybujme.

Všechny Boží smlouvy, od té po potopě až k té v Kristově krvi, ujišťují, že Hospodin sice nenávidí hřích, ale chce život hříšníka. A radostná zpráva, že Kristus snímá naše hříchy, má proniknout ke všem lidem: Ježíšovým současníkům i generacím budoucím. Boží soud i možnost záchrany zvěstuje Bůh i duchům v podsvětí, kteří se smáli Noemu, když jim zvěstoval; jak jsme dnes také slyšeli. „A co s tím máme dělat my dneska?“, napadne nás možná. No, nic. Jen uvědomění, že osobní soudy, odplata zlem či falší, stejně jako cesta msty a zášti do Božího království nevede.

Každý z nás má smlouvu s Bohem, ale ne všem to už došlo. Ani my, co to víme, pořádně nechápeme, že s námi jde „Někdo“ do smlouvy a nic nechce; ostatně my stejně nemáme našemu Stvořiteli co dát. A naopak: my skrz tu smlouvu všechno dostaneme: náš život, Boha v Jeho přítomnosti, milosrdenství a lásce. Prosme za lidi, kteří mají starosti, pochyby, žijí v nejistotě, aby cestu ke smlouvě s Bohem co nejdříve našli. Smlouva podepsaná naším vyznáním a Jeho krví nás vede k naději a jistotě smyslu života tady na zemi.

Popeleční středa dobou zahájení velkého čtyřicetidenního půstu. Vzpomínám té loňské Popeleční středy, kdy jsme byli na začátku prvních vládních pandemických opatření. Naše církev si připomínala stoleté výročí od svého vzniku, nicméně mnoho oslav muselo být postupně z důvodů zpřísňování opatření v nouzovém stavu republiky zrušeno. A mnozí tenkrát říkali: „Udělejme vše, co vláda žádá, ať jsme z toho brzy venku, a staré časy se opět vrátí.“ A staré časy jsou nenávratně pryč. Nikdy už nic nebude jako dřív, bude to jiné, nové, ale ne jako dřív. Tak jako kdysi po potopě. A tak v tom pomyslném půstu, který nám začal už bezmála před rokem, hledejme opravdový smysl. Vnímejme ho jako čas pokory a čas pravdy. Obracejme se k sobě, do sebe, do našeho srdce, k Bohu. Zkusme se postit více v duši než na těle. Naslouchejme svému nitru a namísto omezení se v jídle a se zaměřme na soustředění na vlastní pozornost. Přijímejme to, co je, jaké to je, v tu danou chvíli! Cokoli děláme, dělejme se soustředěnou pozorností. Myslím to tak, že když s někým mluvíme, rozmlouvejme opravdu s ním, a buďme přítomni v tom daném okamžiku. Když se věnujeme nějaké práci, věnujme se jí. Když promlouváme s Bohem, buďme cele srdcem s Ním. Když se modlíme, nemodleme se jen proto, že se máme modlit. Modlitba není křesťanská povinnost, ale niterná rozmluva s Bohem.

Buďme přítomni u slov, v činech, v mlčení. Bloudění myšlenek v minulosti a budoucnosti nás odvádí od podstaty bytí ´teď a tady´. Buďme ´teď a tady´ a dotýkejme se tak zlehka věčnosti.

V závěru dnešního evangelia zaznělo Ježíšovo první kázání: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk1,15) Obraťte se, čiňte pokání – to je základ křesťanské zvěsti. Je to poselství, které se zmiňuje při pomazání popelcem: je to obrat od sebeobelhávání se k pravdě; od iluzí ke skutečnosti. A tak obraťme se a čiňme pokání. Žijme teď a tady. Amen.

Vaše sestra v Kristu, Kateřina Hamr