Texty:
Deuteronomium 18,15-20                  1. Korintským 8,1b-13                Marek 1,21-28

Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka.
Žalm 113, 5-7

Sestry a bratři,
tak už se doopravdy loučíme s Vánocemi. A kdy se to stane? Na Hromnice 2.2.2021.

Uvedení do chrámu, freska od Giotta v Cappella degli Scrovegni, Padova (kolem roku 1305)

Svátek připomíná událost z evangelií (Lk 2,22-38), kdy Ježíšova matka Maria přinesla podle židovského obyčeje svého syna 40. dne po narození do jeruzalémského chrámu, aby jej zasvětila jako prvorozeného Bohu. Zde se setkává s prorokyní Annou a spravedlivým Simeonem, který Ježíše nazval „světlem k osvícení národů“.

Od tohoto Simeonova proroctví o Ježíši - světle pochází zvyk, který se začal šířit zřejmě od 11. století: v tento den se světily svíčky „hromničky“, které se během bouřek zapálené dávaly do oken a měly spolu s modlitbou chránit před bouřkami. Tímto dnem také dříve končila vánoční doba a sklízely se betlémy z chrámů, často i z domácností.

Protože je tradičně tento svátek spojován také s ochotou zasvětit svůj život poslání, které člověk dostává, je dnes v katolické církvi tento svátek slaven také jako Den zasvěceného života řeholníků a řeholnic. (Wikipedie)

A nyní k našim textům. Můžeme z nich udělat jakési 3 linky a zvažovat, která z nich je nejdůležitější pro naši dobu.

   1. Pátá kniha Mojžíšova – Deuteronomium- není knihou veselou,  ani leckde napodobeníhodnou. Je zákoníkem Izraelců. Některá nařízení už dokonce nelze uplatnit, jako např. to, které předchází našemu dnes čtenému odstavci, a to je zákon o knězích. V Jeruzalémském chrámu se přinášely zvířecí oběti jako akt usmíření za hříchy. Jakmile byl druhý chrám v roce 70 n. l. rozbořen synem římského císaře  Vespasiana - Titem - (pro připomínku: chrám byl postaven r. 515 po návratu zajatců z Babylóna a  byl skromnější než chrám Šalamounův), zvířecí oběti ustaly. A s nimi skončily i naturálie v podobě masa z obětovaných zvířat, které dostávali kněží. V pohanských svatyních se však zvířectvo i pokrmy vesele obětovaly nadále. Jedení masa obětovaného modlám zná i apoštol Pavel. Nejen kněží konzumovali maso obětovaných zvířat, ale i běžný člověk se občas účastnil pohanských náboženských slavností, kde mu bylo nabídnuto obětované maso. Pavel začal kázat téměř 10 let po Ježíšově ukřižování. Byl vzdělaný, nebyl pověrčivý a v listě do Korintu docela klidně a laskavě vysvětluje a poučuje ty, kdo tápou  v tom , co mohou či nemohou dělat v otázce obětovaného jídla. A uzavírá: „Je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu.“

   2. Na zákon o kněžích navazuje zákon o prorocích. Bůh slibuje svému lidu proroka, který bude přinášet slovo živého Boha. To slovo se bude uskutečňovat, bude za ním nějaký děj. A pokud  se nic nebude dít, pak je prorok falešný. Z úst prorockých nikdy nekapal med, jejich slova byla ostrá jako břitva. Ale  slov nepravého proroka se bohabojný člověk nemusí bát. Hospodin v 5.Mojžíšově 18. kp. slibuje proroka stejně důvěryhodného, jako byl Mojžíš. Nový zákon přináší svědectví, že největší z proroků už tu je. Je jím Ježíš z Nazareta, kterého i démoni rozpoznávají, a označují titulem Svatý Boží. Rozpoznávají ho a bojí se ho. To, co říká, je provázeno  zvláštní mocí, autoritou. Vzpomeňme na evangelium minulé neděle. „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí!“ A oni šli: Šimon, Ondřej, Jakub a Jan Zebedeovi a další …

   3. V listě do Korintu se píše, že poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje. Bible - překlad 21. století to vidí takto: Poznání ovšem nadýmá, zatímco láska buduje. Kdo si myslí, že něco ví, ještě neví tak, jak by vědět měl. Kdo ale miluje Boha, ten má poznání od něj.

Mnoho se zabývám těmito myšlenkami. Kolik jednotlivců i kolektivů  tráví čas tím, jak porazit Covid 19. Mrňavý, okem neviditelný koronavirus, který už jeden rok bere životy těm, kdo jsou staří, méně odolní, postiženi nadváhou, diabetem  a srdečními a plicními chorobami. Ale je rafinovanější a bere i tam, kde bychom se toho vůbec nenadáli. Omezeni ve způsobu života a možnostech se někteří , nejčastěji ti nezasažení, zlobí a nadávají, jiní vymýšlejí, jak obcházet nařízení, další propadají depresi. Stěžujeme si na izolaci. Neumíme si představit podobnou pohromu v časech, kdy lidé neměli náš blahobyt.

Proto bychom našeho poznání mohli využívat ke kreativitě, jak popustit uzdu křesťanské lásce. Víc myslet na druhé (tím nám nezbude čas na strach o nás) a třeba jen drobnostmi, zato soustavnými dávat najevo, že nás bližní, příbuzní, kolegové, sousedé i přátelé zajímají, že chceme být nablízku těm, které postihla ztráta. Takto se projevovali a projevují Kristovci. Ti, kdo se dali do služeb Kristových, jenž má podivuhodnou moc.                                                               

Ema Blažková