Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo. (Jan 3, 19)

Modlitba před čtením ze sv. Písem: 
 Bože všemohoucí, upevni naši vůli a otevři naše uši, ať nasloucháme hlasu proroků.
Dej, abychom vydávali dobré svědectví tvému Synu! Svým svatým Duchem nás osviť,
ať slyšíme slova Ježíše Krista, našeho Pána. Amen.

Izajáš 61, 1-4.8-11                                   1. Tesalonickým 5, 16-24                                       Jan 1, 6-8.19-28                                           Písně: 203, 295, 204, 160

   Sestry a bratři, vítejte v našem sboru, ať jste přítomni přímo tady nebo jste s námi online na facebookovém profilu kostela na Zderaze.

   Jan Křtitel. Vyhublý asketa, oděný do velbloudí kůže. Držící beránka a hůl ukončenou křížem. Tak bývá nejčastěji zobrazován. Traduje se, že žil v poušti, jedl kobylky a med divokých včel. Pak si také jistě vybavíte jeho setnutou hlavu na míse. Po staletí se slaví 24. červen jako Janův den. Je to doba slunovratu, nejdelší den v roce. Ve středověku patřil tento den k nejvýznamnějším svátkům.

   V čase adventním je Jan Křtitel připomínán jako ten, který zvěstoval příchod Mesiáše. Jako ten, který vyzýval k pokání a symbolickým křtem vodou z Jordánu očišťoval zástupy, které se přicházely vyznávat ze svých hříchů. Jako ten, který pokřtil Ježíše Krista. [1] 

   Jan Křtitel je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izajáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ (Mat 3,3). Prorok, který volá k pokání a mluví o poslední šanci, kterou Hospodin dává. Burcuje ke cnosti, spravedlnosti, zbožnosti a křtu na očištění hříchů. Kazatel, který se nebojí mluvit o ohni, soudu, trestu, a má úspěch. Jan Křtitel měl velký počet učedníků a obrovský vliv, a tak znamenal pro římskou říši reálné nebezpečí společenské destabilizace v podobě politického spiknutí. O četnosti Janových oddaných učedníků a posluchačů svědčí i text devatenácté kapitoly Skutků apoštolských, který popisuje setkání apoštola Pavla s učedníky Jana Křtitele v Efezu. [2]

   Jan Křtitel je velkou postavou dějin spásy. Přijal roli od Boha, neuhnul z cesty, a neslevil z pravdy, což ho stálo život. Co nám dnes může, tato tisíce let stará biblická postava proroka, říct? Jaké paralely nás mohou v souvislosti s životem a působením Jana Křtitele v reflexi dnešní doby napadnout?

   Jan Křtitel na otázku, zda je on tím Mesiášem, říká, že není, že nese svědectví o někom větším. Jan je loajální vůči pravdě a stává předchůdcem Toho, který je cesta, pravda a život. Ježíše Krista, Syna Božího. Světla ze Světla, Života ze Života.

   Buďme i my lidmi pravdy, aby si nás pravda získala a my abychom získali pravdu. Protože, jak řekla sv. Tereza Benedikta od Kříže: „Kdo hledá pravdu, hledá Boha!“

   Bůh dělá všechny věci v našem životě. On, ne my. Například: kolik lidí nás má rádo nebo naopak nemá, to není o nás, ale o Něm. To je jeho dílo.

   Jan Křtitel věřil v to, co žil a žil to, v co věřil. Ať by ho to mělo stát cokoli. Vlastně ani nepřemýšlel o tom, co by ho to mohlo stát. Byť by to byl jeho vlastní život. A to je víra. Dokážeme to my dnes? Nespoléhat se na spasení, nedržet se berličky propustek do Božího království? Máme na to? Dáme to?

   A co teprve v kontextu historické reflexe, kdy: Svět nepoznal svého vlastního spasitele. Svět nepoznal Ježíše. Jaký to byl svět?

   A co kdyby dnes Bůh mezi nás přišel? Poznali bychom jej? Jsem přesvědčena, že nikoli. Většina z nás by ho opět nepoznala. Jsme Bohu znovu vzdáleni. Jsme mimo realitu, jsme Jemu vzdáleni.

   Když tehdy lidé viděli Ježíše, soudili: ´Takhle nevypadá Bůh! Takhle přece nemůže vypadat Bůh! Bůh se nemohl narodit v malé vesnici. Jak by chudák bez armády mohl dobít svět? ´

   Kdo by čekal, že až přijde, přijde zemřít?!

   A jak bychom argumentovali dnes? Byl by pro nás moc prostý, radikální, osobitý nebo zkrátka jen ´jiný´?

   Ježíš říká, že svět je špatný a musíme ho změnit. Bůh pracuje skrze lidi.

   Dobrá, tak když Bůh pracuje skrze lidi, tak logicky očekáváme, že bude pracovat i skrze nás. Ale já, ty, my jsme přece obyčejní lidé, říkáme si. Máme pochyby…

   Ovšem, všechno je součástí Božího plánu, sestry a bratři. I my jsme součástí Božího plánu. Skrze nás všechny Bůh pracuje – ukazuje se ostatním lidem. Vždyť všudypřítomný Bůh je tady s námi: vždy a ve všem. A pakliže jsme my, křesťané světlem, svědčme o světlu.

   Jistě Vás napadá: ´Proč máme svědčit evangelium, když to tedy celé dělá Bůh? ´

   Bible říká, že to máme dělat! Protože právě tímto způsobem to skrze nás dělá Bůh. Tak tomu věřili apoštolové, především pak, jak ve skutcích apoštolských Pavel káže: „Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. A slovo Páně se šířilo po celé krajině. (Skutky apoštolu 13,44-49)

   Naším úkolem není hodnotit, kdo je a kdo není vyvolený a kdo předurčený. Naším úkolem je hlásat evangelium, tj. dobrou zprávu, všem, kdo v Něho věří. Bůh nám otevírá oči a srdce, že to je on, kdo náš činí Božími dětmi.

   Boží děti nejsou narozeny z krve, ani z vůle těla. To znamená, že děti v křesťanských rodinách nejsou automaticky Božími dětmi. Mnozí křesťané se domnívají, že děti, zrozené v tomto prostředí víry a následně pokřtěné, se stanou Božími dětmi. Ale tak to nefunguje.

   Ani z vůle těla se nelze stát Božím dítětem. Tedy: žádný skutek nám nezaručí stát se Božím dítětem. Nezáleží na tom, jak se snažíme. Božími dětmi se tedy nestaneme ani vůlí, ani rozhodnutím, ani zrozením ve víře, neboť jsme narozeni z Boha. Skrze nás Bůh na sebe ukazuje. Skrze nás, lidi, se kterými začíná pracovat tak, že to u nich, nebo na nich, chcete-li, ostatní vidí. Bůh otevírá lidem oči a srdce, aby viděli, kdo On ve skutečnosti je. Dělá to skrz nás.

   Boha nikdy nikdo z nás neviděl, co myslíte? Ale přesto ho můžeme vidět očima svého srdce. Stvořitel vesmíru se dal poznat. Sám se narodil srze Ježíše. V Ježíši a jeho životě, v jeho postojích poznáváme, jaký Bůh je: jak mluví s lidmi, jaký má postoj k ženám, jaké postoje má k hříšníkům, chudým, nemocným … skrz |Ježíše vidíme, jaký Bůh doopravdy je. Kdo nepozná Ježíše, nepozná Boha a opačně Boha nepozná nikdo, kdo nepozná Ježíše.

   Uvažujme o Ježíkově životě a poznávejme Boha. Ježíš dokonale zrcadlil osobnost svého Otce a mohl proto oprávněně říct: „Kdo viděl mě, viděl také Otce.“ (Jan 14:9)

   Stejně jako je Bůh v Trojici (Bůh Otec, syn Ježíš Kristus a Duch Svatý), tak i člověk je trojjediná bytost. Bible hovoří o těle, duši a duchu. I v tom je člověk obrazem biblického Boha.

   Křesťanství je svou povahou radostné. Vždyť evangelium znamená „dobrá“ nebo „radostná zpráva“.  Radost pramení odněkud zevnitř. Z víry, z jistoty, že Pán Ježíš vstal z mrtvých, že vstoupil do mého života a je se mnou, i „v rokli šeré smrti“ (Žl 23,4).

   Hledejme důvody Boží radosti! Vždyť Ježíšův život ovlivnil za dvě tisícovky let miliardy lidí na celém světě. Nacházejme důvody Boží radosti ve svém životě. Boží plán poštou nepřijde!

Amen