t06122020k Zderaz - 2. neděle adventní  - Tomáš Novák

Izajáš 40, 1-11; 2. Petrův 3,3-15a; Mk 1, 1-8

Sestry a bratři v Kristu, milí přátelé,

   jsme v době adventní, v době očekávání.  Očekávání Boha. Očekávání Boží blízkosti. Četli jsme příslušné biblické texty, první starozákonní z proroka Izajáše, které my křesťané čteme jako zaslíbení příchodu Hospodina – Pána, Boha všeho lidstva v Kristu.

   Četli jsme také z 2. Listu Petrova, slova, která jsou ovšem již o očekávání druhého příchodu Krista, očekávání Božího soudu a jsou voláním k připravenosti na Boží soud na konci věků, kdy tento svět zanikne či bude přetaven ve svět jiný.

   A nakonec jsme četli text od evangelisty Marka, samý počátek jeho evangelia: o poslání Jana Křtitele, poslání volat k pokání, připravit tak cestu k příchodu Boha, k příchodu božího syna, Božího služebníka, Božského krále, Syna člověka - jakkoli ho chceme nazývat. V textu Markova evangelia Jan Křtitel přímo navazuje na slova proroka Izajáše, která jsme dnes četli: „Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!“ Marek cituje Izajáše takto: „Hle, já posílám posla před tvou tváří, by ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: ‚Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky‘“.

   Chci se zastavit u otázky připravenosti všeobecně, a pak se zamyslet nad připraveností otevřít Bohu, připraveností otevřít se Bohu.

   Být připraven… připomíná nám to kde co, třeba skautské „Buď připraven!“ či pionýrské „Vždy připraven“, které opět odpovídá evropskému skautskému Semper parati! (Cf. Semper paratus! a Estote parati!)

   Být připraven, být hotov k něčemu. Být připraven na cestu, být připraven k boji, být hotov jít do akce, čekat na správný okamžik, očekávat povel. Být připraven znamená být ve stavu připravenosti, ve stavu pozornosti, ale také na konci všech příprav.

   Být připravena může být také nevěsta či ženich. Připravena může být slavnostní hostina, vše je hotovo, jen začít slavit.

   V souvislosti s biblickými příběhy asi rychle pomyslíme na připravenost Izraelitů vyrazit s holí v ruce a s kloboukem na hlavě pryč z Egyptského otroctví.

   Být připravena může být také cesta … tento obraz jsme dnes před sebou trochu viděli při našem čtení. Cesta pro krále, cesta pro mocného krále. Jistě si tento obraz dovedeme představit: král spěchající se svou družinou, král ženoucí se krajem jako rychlá zásahová jednotka, bez houkaček, ale jistě ne potichu, všichni musí uskakovat, všichni se musí sklidit z cesty se svými krámy a krámky. Ti, kteří mají proč se bát, musí utéct, hodně daleko, ti, kteří jsou na straně krále, musí nyní stůj co stůj podpořit svého osvoboditele, svého panovníka, odstranit vše, co by ho mohlo zdržet. A vítat ho. Text Izajáše dokonce přináší obraz Boha tak mocného, tak obrovského, že je třeba nejen vyspravit díry v cestě, ale srovnat hory do roviny, aby nepřekážely Bohu v cestě.

   Touha utištěného zdeptaného lidu Židovského, jistě vyhlížela Boha jako mocného krále, který se zdviženou pěstí v plné zbroji rozdrtí jejich okupanty, jejich ponižitele.

   To osvobození přišlo, ovšem nějak úplně jinak, paradoxně, tak jak by nikdo nečekal, tak jak mohli pochopit jen někteří, a ještě jim to dlouho, hodně dlouho trvalo.

   Přišlo skrze křehké miminko, které bylo novým stvořením, novým nezkaženým stvořením, předznamenané novou zářící hvězdou na obloze, kde každý má svou osudovou hvězdu.

   Nechci předbíhat adventní čas, máme čas očekávání, čas přicházení, čas přípravy a připravenosti.

   Jde tedy nyní o připravenost i na to, že věci jdou jinak, než si člověk představuje, že se věci odehrávají jinak, než bychom čekali. Jde o otevřenost zaslechnout znamení jiné než bychom se domnívali.

   Je vždy nebezpečí, že budeme natolik lpět na našich představách, že mnoho mimořádného projde okolo nás, a my to nebudeme schopni vnímat, protože naše představa byla jiná.

   A tak se v této době učme otevírat, složitosti vesmíru a života, tomu, že Bůh možná vyslyšel naše prosby, jen to vypadá jinak, než jsme si mysleli. Otevírejme se tomu, že požehnání Boží mohou přicházet z nečekaných stran. Že Bůh nás potkává v lidech, o kterých nás to ani nenapadlo.

   Otevírejme se nečekanému i paradoxnímu. Tak jako hlídka na stráži nesmí jen poslouchat, zda nekřupou někde větve pod nohami, ale pozorovat vše co je nějak neočekávané.

   Vždyť Bůh možná mluví a přichází zcela ve všem, jen my na vše pohlížíme jako by to bylo samozřejmé, nevidíme zázračnost, věcí, náš cit otupuje nejen zvykovostí, ale i nepřipraveností na jinakost.

   Tak jako rodiče by neměli pouze formovat své děti podle svých představ, ale přijmout je v jejich jinakosti, být otevřeni pro jejich odlišnost, tak bychom se měli otevírat, být připraveni na nečekanost našich možných cest a rozmanitost toho, jak kdy a skrze co a skrze koho k nám Bůh promlouvá.

   Naše připravenost by měla směřovat k Bohu, k zahlédnutí tisíců jeho odlišných tváří, ale také k našim bližním. Měli bychom ocenit a docenit, že jsou lidé rozlišní, že nejsou jako my, že věci mohou vidět jinak z úhlu svých vlastních zkušeností.

   Naše připravenost by neměla být jen připravenost na nebezpečí, neměla by být jen nedůvěřivostí a podezřívavostí, ale také připraveností k přijetí toho dobrého.

   Buďme tedy připraveni.

   Nemělo by nás zcela zaskočit, že nás potká něco zlého, naše víra nás učí vědomí toho, že k životu patří i mnoho těžkého. Naše víra není naivitou, ale naopak připraveností na život, čteme si tisíce let staré lidské příběhy, tak by nás nemělo hned tak něco překvapit.

   Ale buďme také připraveni na to, že nás potká něco dobrého. Jsou lidé, kteří si ustlali ve své ukřivděnosti, kteří se zabydleli ve své ublíženosti. Cítí se nešťastní, ale je jim v tom zároveň jaksi dobře, protože to dobře znají, nemusí nic měnit. Buďme připraveni, že se režimy mění a my se opravdu nemusíme po zbytek života hrabat v tom, jak nám ukřivdili, o co všechno jsme přišli. Buďme připraveni i na to, že lidé se dokážou změnit. „Jednou zloděj, vždycky zloděj“ je hezké přísloví, ale není to křesťanské vyznání. Křesťanská víra dává lidem šanci jako svobodným bytostem, kteří možná ne zlehka, ale mají možnost se měnit, vyvíjet, něco ze sebe setřást, změnit se.

   Křesťanská připravenost je spjata s připraveností zaslechnout Boha v tisících rozmanitých způsobech, ve kterých se projevuje a s námi setkává. Křesťanská připravenost je také připraveností odpouštět naším bližním, a to je nejen z pouhé povinnosti, že se to po nás nějak chce, ale přiznání si našeho dlužnictví, naší vlastní nedostatečnosti.

   Křesťanská připravenost je také spjatá s vědomím, jak je vše nevypočitatelné, nepředvídatelné. Není dobré se s někým rozejít ve zlém, bez slušného rozloučení, vždyť nikdy nevíme, zda se ještě někdy uvidíme. Je také spjatá s tím, že bychom se měli smířit, dřív než ten či onen zemře, aby naše duše byly svobodné.

   Křesťanská připravenost je vědomí, že nás Bůh, tedy ten, který vše vidí, bude soudit. Naše nespravedlnosti vůči druhým nezapadnou, jsou viděny. Naše dobré skutky nezapadnou, budou pamatovány. I naše nečinnost i naše zbytečná slova budou souzeny. Naše křesťanská připravenost je připraveností pohlédnout Bohu a také lidem zpříma do tváře.

   Zvěstujeme spravedlnost, ale i odpuštění, milosrdenství Boží. To ale neznamená, že by to z kohokoli snímalo úkol žít nejlépe, jak může, úkol nepromarnit svůj život a nekazit šťastný život druhým.

   Zvěstujeme milosrdenství a odpuštění, ale znovu a znovu na sebe i na druhé budeme klást nárok, který jsme si nevymysleli. Není to náš nárok, je to nárok Stvořitele. Zaslíbené odpuštění není propustkou z požadavku na kvalitní životní cestu, na život v hloubce a lásce. Buďme připraveni v plné zbroji!

Amen