Poslední neděle církevního roku 2020

Ezechiel 34, 11 – 16                            Efezským 1, 15 – 23                          Matouš 25, 31 – 46  a  20b – 24

Písně: 37, 268, 7

   Poslední neděle církevního roku, která předchází čtyřem adventním nedělím a Vánocům, bývá označována různě. Je nazývána nedělí Krista Krále, reformační církve ji slaví jako Den Bible, může mít také název Den věčnosti. Tématem této neděle je Boží soud. Prorok Ezechiel i evangelista Matouš nám představují obrazy soudu, apoštol Pavel v dopise efezským křesťanům se raduje z jejich neformální víry a projevované lásky a připomíná, že Ježíš Kristus sedí po pravici Boha Otce jako svrchovaný Pán – (tedy i Soudce), i když v našem úryvku tohoto termínu neužívá.

   Při přípravě kázání se radíme s Hospodinem, ale také listujeme v knihách, slovnících, lovíme v paměti, co jsme k danému tématu kdy četli a co nám sdělují naše životní zkušenosti a prožitky. Téma soudu v nás rezonuje, protože jsme vybaveni svědomím, a víme, že odmala kromě dobrých skutků a myšlenek dáváme prostor také tomu, na co nemůžeme být hrdi. Podle toho, jak široké je naše svědomí, se odvíjí míra našeho studu. Biblický slovník Adolfa Novotného, se kterým pracovali už naši otcové a matky, věnuje pojmu soud a obsahu tohoto pojmu pořádný kus místa. A jak by ne, když soud je podle Bible závěrem našich dějin, našeho lopotění se na této zemi. Kdysi Bůh postavil člověka na tuto zem a dal mu k dispozici rajské prostředí (první kapitoly knihy Genesis). Početím, zrozením i životem začal existovat z vůle svého Pána,  na něm je závislý a jemu také odpovědný. Bůh chtěl mít v člověku partnera, s nímž by vytvořil společenství a dějiny by se mohly stát nekonečným tvořením. Namísto toho jsou až dodnes kromě toho tvoření také velkým bořením (viz důsledky válek apod, různé formy útisku a pronásledování .) Jsou místem nadějí, ale i zoufání a pláče. Stále se opakujícího dramatu, v němž vystupuje člověk jako jednotlivec, ale i skupiny či národy s nárokem na vlastnictví půdy a všeho možného,  osobní zajištěnost na úkor druhých  a  vposledu i na dlouhověkost. Jsou místem, kde mnozí vykázali Boha na periferii a snaží se kočírovat život sami. Důsledkem této pýchy některých je utrpení druhých. I přes pokrok ve vědě a technice těch druhých – trpících - neubývá.

   Naučili jsme se nahlížet na člověka jako soubor molekul, sestavených umně do pohledného tvaru. Díky přístrojům víme, jak vypadáme pod kůží a jak téměř vše uvnitř nás funguje, kde v nás cirkuluje krev a kde voda nebo jiná tekutina. Co se v nás odehrává, když máme teplotu anebo když si zlomíme nohu. Co s námi udělá udělá špatná životospráva.

   Co se však s námi stane, když nebudeme mít rádi jeden druhého? Nebo když naše láska vystačí jen na členy naší rodiny? Nebo když se nebudeme dívat na sebe jako na boží stvoření?

   Staletí před narozením Krista dal Bůh proroku Ezechielovi do úst slova o dokonalém pastýři. „Každou zaběhlou ovečku přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím.“ Ale nedívá se vlídně na vykrmené ovce, protože vidí jejich dravost a bezcitnost. Příslib příchodu dobrého Pastýře se v dějinách uskutečnil a my k němu vzhlížíme dodnes. Každý nově uvěřivší Ježíši Kristu je potvrzením, že Bůh je stále při díle.

   Miluji hru od L.N. Tolstého Otec Martin. Hráli jsme ji v každé náboženské obci,kde jsem působila s herci, kteří byli právě po ruce. Jaký je obsah hry? Švec, který se trápí tím, že neví, zda se někdy doopravdy setká s Ježíšem Kristem. Ztratil ženu a dítě a touží už jen po nebeském setkání. Z okénka své prosté světnice vidí procházet kolem několik ubožáků. Je pravá ruská zima a v jeho světniččce teplo. A tak každému z nich pomůže. Jeho pomoc je drobná, ale je v ní celé srdce.  A když chce večer ulehnout s myšlenkou a drobnou výčitkou: „Zase jsi nepřišel, můj Pane:“, Ježíš se k němu naklání: „Byl jsem zde, s Tebou, po celý den. Přišel jsem ve všech těch ubožácích, kterým jsi pomohl.“ A švec pochopí a je konečně šťastný.

   Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, dojde ke konečnému soudu. Na světlo vyjde i to, co bylo skryto ve tmě a zjeví se záměry srdcí. Náš život je skryt s Kristem v Bohu. Ze svého člověčenství se dopouštíme chyb, omylů, děláme hlouposti, ale litujeme jich a snažíme se je neopakovat. Nepočítáme jednotlivé skutky dobra, protože dobře víme že za námi jdou i jiné skutky. Ale pro víru v Ježíše Krista , našeho Spasitele, doufáme, ve velké Boží milosrdenství. Pavučina našich skutků a vztahů je někdy i pro nás samotné nečitelná, ale Bůh ji dokáže přečíst. Zde je naše naděje i pro čas Božího soudu.

EB