O hřivnách a jiném podnikání  (MT 25, 14-30)

   V dnešním evangeliu jsme slyšeli příběh o pánovi a jeho služebnících, kterým svěřil svůj majetek. Podobenství o hřivnách se řadí k nejznámějším příběhům Bible. Nejčastěji je vykládáno jako příběh o Bohu, který nám lidem naděluje, prostřednictvím Ducha svatého, talenty, chcete-li schopnosti, které máme spravovat.

   V penězích měl talent (řecky talanton), hodnotu dvaceti pěti až třiceti šesti kilogramů zlata nebo, častěji, stříbra. Hodnota jednoho talentu se v jednotlivých dobách a v různých zemích lišila. V době Ježíšově se z talentu stříbra razilo šest tisíc drachem, přičemž denní žold athénského nájemného vojáka byl jedna drachma. A právě k talentu, tomuto nesmírně velikému majetku, přirovnává Ježíš nadání; dary Ducha svatého, které každý člověk od Boha dostává, a za jejichž využití také odpovídá.

   Pojem hřivna se dostal do českého překladu bible Kralické v šestnáctém století. Překladatelé a teologové původní Jednoty bratrské, kteří pracovali s texty v původních biblických jazycích, hebrejštině, aramejštině a řečtině, použili slovo hřivna, označující starou slovanskou měnovou jednotku.

   V podobenství šlo o to, že dva sluhové svěřený majetek, tedy česky hřivny a řecky talenty, během pánovy nepřítomnosti investovali, a tím rozmnožili, zatímco třetí svou hřivnu, svůj talent, zakopal na poli (v Lukášově evangeliu si jej schoval a ponechal v šátku), a tak když se pán vrátil, byl na tom stejně jako původně, totiž bez zisku. To pána rozhněvalo a sluhu, který o svůj majetek nepečoval, vyhnal. Ze souvislosti je jasné, že Kristus v podobenství neměl na mysli majetek hmotný, ale duchovní, a tak se stalo, že hřivna a talent jsou dnes označením schopností a nadání, které se nemají zakopávat, ale pěstovat, a tím rozmnožovat. Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů. (Mt 25, 29-30)

   Když jsme přišli na svět, byli jsme nesoběstační, naprosto odkázáni na naše okolí. K dalšími rozvoji jsme potřebovali druhé lidi, kteří nám svými dary pomáhali s duševním a tělesným rozvojem. A pak, postupně jsme i my začali předávat své dary svým dětem a okolí. Hřivny nejsou rozděleny rovnoměrně. Takové rozdíly zapadají do plánu Boha, který chce, aby každý dostal od druhých, co potřebuje, a aby se ti, kteří mají zvláštní hřivny, dělili o jejich plody s těmi, kteří je potřebují.

   Ježíš Kristus zřídil církev tak, že každý křesťan je povolán k její výstavbě a společné odpovědnosti za úsilí a pokrok, ale také za její úpadek, ztráty a rány. Ve 14. verši stojí: „Svěřil jim svůj majetek.“ Ano, vše dobré, co máme, je nám propůjčeno. A slovy 16. verše se ihned pusťme do podnikání s tím, co nám bylo naděleno. Škoda každé promarněné doby, kdy nevyužijeme Božích darů.

   I třetí služebník vynaložil určité úsilí. A to při zakopání svěřené hřivny. Chtěl mít jistotu, že nic neztratí. Byl líný? Sobecký? Bojácný? Proč? Vždyť nemohl o nic svého přijít. Vše, co máme, nám přeci bylo svěřeno! Náš čas, schopnosti a peníze nepatří nám, jsme pouze správci, nikoli vlastníci. Jestliže nakládáme se svěřeným vlastnictvím rozmařile, přehlížíme je nebo zneužíváme, chováme se vzpurně, je nad námi vyřčen soud. A tak mějme na paměti: i nám se může stát, že dary, které nerozvíjíme, nám budou odňaty.

   Třetí služebník ovšem dokonce vyřkl soud nad samotným pánem: „Jsi přísný člověk. Vybíráš si, co jsi neuložil, sklízíš, co jsi nezasel.“ Kdo takto smýšlí o Bohu, nepochopil křesťanství. Bůh není otrokářem a prokázal v Kristu svou božskou dobrotu a své nekonečné milosrdenství.

   Jak často slyšíme podobné výčitky z úst lidí, kteří hodnotí, co Bůh dělá nesprávně, a hledají tak výmluvu pro své neopodstatněné jednání. Bůh se nám nemusí zodpovídat, proč něco dopouští, tak či jinak. Bůh zaslouží naši plnou důvěru a ochotu zcela se mu podřídit.

   Nepřísluší nám hodnotit ani Boha, ani svého bližního. Vždyť vše, co máme, nám bylo svěřeno. Nehodnoťme, kdo jak žije, jak vydělává a za co utrácí. Jak často sklouzneme ke strohému odsouzení: Ten je takový a ten makový, ten si jistě nakradl, jinak by se nemohl mít tak dobře! Hleďme na své dary, na to, co jsme dostali do vínku my, na schopnosti, které nám byly dány, a rozvíjejme je.

   Nezáviďme sousedovi, jak se mu vede, ale sami se starejme, aby se nám vedlo minimálně stejně nebo lépe. Vždyť to záleží jen na nás, jak budeme množit naše dary: schopnosti a talenty.

   Dokud se zabýváme tím, co si o nás myslí druzí, nejsme to my. Až tehdy, nebudeme-li potřebovat takzvaně ničí souhlas, ničí hodnocení našeho konání, budeme sami sebou. Snažme se být upřímní. Snažme se být opravdoví. Chceme-li napravit všechny škody, které si myslíme, že jsme způsobili, dokažme to svým chováním. Dělejme, co můžeme, co je v našich silách, a o víc se nestarejme. Nemějme pocit viny, že nejsme pro Boha dokonalí. Pocit viny a strach jsou naši jediní nepřátelé. Mýlíme se, když si myslíme, že pocit viny je důležitý, protože nás upozorňuje, že jsme udělali něco špatného. Nic není špatné. Je jen to, co pro nás není dobré, co neodpovídá tomu, kdo opravdu jsme a čím se máme stát. Pocit viny nás nutí být těmi, co nejsme. Dovoluje nám nemilovat sama sebe, což nám ve výsledku znemožňuje milovat druhé.

   Lidstvo dnes stojí před důležitými rozhodnutími o naší budoucnosti, neboť naše možnosti se neustále zužují. Na těchto rozhodnutích se budeme podílet všichni. Nemůžeme spoléhat na to, že je za nás učiní někdo jiný. Ten někdo jiný jsme my. Rozhodnutí, která mám na mysli, nebudou učiněna politickými strukturami, mocnými elitami ani gigantickými korporacemi. Budou učiněna v srdcích a domovech nás jedinců a rodin na celém světě. Co budeme učit naše děti. Do čeho budeme investovat peníze? Jaké potřeby a touhy se stanou našimi nejvyššími cíli? Jak budeme zacházet s životním prostředím? Jak zlepšíme naši stravu? Co budeme vyžadovat od hlav států? Podle jakých měřítek budeme hodnotit kvalitu našeho života? Co bude měřítkem úspěchu? Jak se naučíme víc se vzájemně milovat?

   Celkový dopad našich osobních rozhodnutí bude rezonovat v základních rysech života v celosvětovém měřítku. Proto je životně důležité, aby každý z nás přijal své dary od Boha vědomě, neváhal, a začal s nimi podnikat.

Kateřina Hamr