Připomínka 400 let od bitvy na Bílé hoře

Ámos 5, 18-24                           1. Tesalonickým 4, 13-18                   Matouš 25, 1-13

Písně: 10, 34, 85, 114

   Ještě se nevzdalujeme daleko od myšlenek na věci konečné, protože někteří z nás nestihli navštívit všechny hroby, kde odpočívají jejich blízcí. A tak nám texty, které dnes zaznívají, připomínají  zdvižený „Boží ukazováček“, který nás napomíná, narovnává a upozorňuje, že Bůh,  není výtvorem naší fantazie, ale Stvořitelem všeho, co je. Je také svrchovaným Pánem a má v životě i smrti poslední slovo.

   Nenasloucháme Jeho slovu proto, abychom upadli do deprese, ale naopak, abychom byli povzbuzeni a načerpali energii a naději do života. A tak se hned se odeberme na svatbu. Svatby východních zemí a Orientu bývají velkolepé a drahé. Je tomu tak odedávna. Kdo se ženil a vdával v Československu  mezi 50. – 80. léty minulého století, měl patrně na svatbě 10 -20 hostů, doba nová přeje i u nás velkým svatebním veselkám.  Zásadní je, že svatba je věc velmi radostná a současně také vážná. Jde v ní o manželský slib, svázání se dvou bytostí navzájem, jde v ní o budoucnost, v níž se vše změní. Je to čas jásání, zpěvů, dobrého jídla, porozumění a pocitu štěstí. Kdo je pozván, je poctěn a je podílníkem na té radosti. Orientální svatby se odehrávají v noci. Proto jsou družičky vybaveny olejovými lampami a dalšími nádobkami se zásobami oleje. Na ženicha se čeká. Obvykle přijíždí vyšňořený na běloušovi. V našem příběhu se ženich velmi zpozdil. Není divu, že družičky usnuly. Když se však konečně objevil, nastal ruch a zmatek. Některým družičkám došel v lampičce olej. Můžeme považovat za lakomé ty, které olej měly a nepodělily se? Říkají to jasně, nedostávalo by se nikomu. A tak zatímco ty nerozumné si odběhly olej koupit, ženich  nechal uzavřít  svatební prostor.

   Svatební obraz nás upozorňuje na tyto skutečnosti: ženich, za kterého  považujeme Ježíše, zve mnoho hostů do hodovní síně. Má rád hosty připravené, kteří se do společenství s ním  nejen pěkně obléknou, ale oželí  v tu chvíli práci i zábavu  (i když jiné příběhy hovoří o výjimkách), a dají mu přednost. Když apoštol Pavel v listu do Soluně vykresluje představu, jak mohou vypadat konečné dny, říká : .“..a pak už navždy budeme s Pánem“. Nefantazíruje, nepředkládá lákavé obrazy.  Jen, že budeme s Pánem, ženichem, Ježíšem.

   „Kdo ví?“  řekne pochybovač. A řekne to proto, protože tuší, že si takovou budoucnost nezaslouží a o milosti Boží mnoho neví. Stojí pevnýma nohama na zemi, kde se i přes dílčí dobré změny, zdánlivé zmoudření člověka, nedaří nastolit harmonii, spravedlnost a právo pro každého člověka. Kde se stále  strkáme o větší krajíc chleba a o moc nad druhými. Kde se  život velmi zrychlil a trpělivost vzala za své. Čekání na člověka i na Boha se zdá nesmyslné. Musíme žít rychle, život je přece tak krátký … Není krátký tam, „kde se právo a spravedlnost valí jako potok“. Je naplněn vůlí Boží.  Dveře  budoucnosti zůstávají otevřené.

   Dnes je tomu 400 let, kdy se odehrála bitva na Bílé hoře. Ten den byla také neděle, obvykle se už v tuto dobu neválčilo. Celá řežba  netrvala více než 2 hodiny. Mrtvých bylo požehnaně. Důsledky této události pak ovlivnily na staletí vývoj v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Ekumenická pracovní komise pro dějiny 17. století vydala příspěvek, nazvaný pracovní list, kde teologové i filosofové se zamýšlejí, jaký odkaz nám tato událost zanechala. Určitě žádný pozitivní. Předci na obou stranách, stavové i habsburští panovníci nenaslouchali bedlivě slovům proroků a možná si je přizpůsobovali svým potřebám. Přes halas zbožných písní a brnkání na různé nástroje se jejich slavnostní shromáždění a svátky Bohu nemohly líbit.

   A co my dnes? Pán nezavírá dveře tak rychle, jako bychom to udělali my. A tak nové a nové generace dostávají příležitosti. Kříž smíření, který bude dnes odpoledne na Bílé hoře odhalen, nás vyzývá ke vzájemné trpělivosti jednoho s druhým a k víře, která není formální a mělká.

   Dej nám Pane touhu nenechat se zlákat tím, co by nás svedlo z cesty za Tebou a bližním.

EB