S plesáním to oznamujte, všude rozhlašujte, rozneste to do končin země – Hospodin vykoupil svůj lid. Aleluja!

Skutky 17,22-31                                                                1. Petr 3,13-22                                                              Jan 14,15-21

   Mnoho lidí říká, že kdyby se jim dal Bůh poznat, kdyby s ním měli faktickou zkušenost, že by nebyl pro ně problém mu uvěřit a důvěřovat. Podobně jako v dětství a mládí  byli rádi, že za ně  rozhodovali rodiče, nemuseli nést odpovědnost, tak i dnes by jim jasné poznání Boha bylo velkou pomocí.  Život je přece čím dál víc složitější a mnozí jsou v něm bezradní. 

   Na athénském Areopagu, tržišti a řečništi promluvil kdysi apoštol Pavel: „Athéňané, když jsem procházel vašimi posvátnými místy, nalezl jsem oltář s nápisem „Neznámému Bohu“. Koho takto uctíváte a ještě neznáte, toho jsem vám přišel zvěstovat. Boha, který učinil svět, do něj posílal a posílá lidi, které považoval a považuje za své milované děti (i když velmi bláhové pro mnohou nevědomost a z ní pramenící konání zla). Klaněli se výrobkům svých rukou a nehledali Boha „ve hvězdách“, Boha, který je ve všem přesahuje.  A tak se učinil viditelnějším, když poslal na svět Syna. Ne ledajakého Syna , ale v jedné osobě člověka i Boha. Syna, který se vyznačoval synovskou poslušností. Zde jsem si dovolila trochu parafrázovat. Je to hodně složité, viďte? I věhlasní teologové si na této skutečnosti „lámali zuby“.

A znovu zopakuji vyjádření Atanáše Alexandrijského o  spojitosti Otce a Syna, které jste slyšeli už minulou neděli.

„Vznik Syna z Otce je jiný než u lidí. Syn je nejen podobný Otci, ale i neoddělitelný od Otcovy podstaty. On i Otec jsou jedno, jak to sám řekl. Slovo je věčně v Otci a Otec ve Slovu. Jsou k sobě v takovém vzájemném vztahu jako paprsek a světlo.“

   My, lidští synové a dcery býváme také podobni svým otcům a matkám. Často slýcháme: Jako by ti vypadl či vypadla z oka. Také dědíme v určité míře vlastnosti svých rodičů. A někdy se na ně díváme kriticky a říkáme:  „Jen abych nebyl/a jako on či ona.“  V pubertě máme pocit, že nám nerozumějí a lezou nám na nervy. Kdybychom tak věděli, že je to mnohdy oboustranný pocit . Vztah Ježíše a jeho Otce je jiný. Neřešíme vzhled, protože to nejde, ani kdyby se nám zachovala Ježíšova podoba. Řešíme vztah. A ten je neopakovatelný. Z kvality a pro kvalitu tohoto jedinečného úzkého vztahu Otce – Syna mohli mít  apoštolové pocit, že když je Ježíš fyzicky opustil (což se v připomínce stane v tomto roce ve čtvrtek 21. května 2020 – svátek Nanebevzetí Páně), zůstanou navěky ztraceni. Ztratí Boha. Dostanou však ku pomoci Přímluvce, Parakléta. Kdo to bude?

   V dějinách církve byl slovu paraklét dáván různý obsah: utěšitel, právní zástupce, advokát, obhájce, pomocník. Prof. Žilka užil výrazu „přímluvce“. A osobnost Parakléta si přivlastňovali různí lidští „spasitelé“. Např. maloasijský prorok Montanus (2. stol), Peršan Mani měl od Přímluvce zjevení a jeho přívrženci ho po čase označili za samotného Paraktéta a Ducha pravdy. Ve 12. stol. hraje Duch roli v učení o 3 říších. Toto století patřilo do třetího údobí, právě prožívaného a byl očekáván příchod nové duchovní osobnosti, novus dux. Stopy těchto názorů jsou patrny i v dalších staletích a dostanou se i do poezie. Paraklét je zmíněn třeba v poezii Danteho. Ví o něm také Heinrich Heine, filosofové Johan G. Fichte i Friedrich W. Schelling. (zdroj:  Z. Sázava, 50 novozákonních záhad, str. 38)

   Odchod Ježíšův a příchod Přímluvce otevírá novou podobu obecenství s Kristem. Přímluvce, Duch pravdy naše bohabojné předky uschopňoval a i nás bude kromě jiného činit schopnými nést Kristovo evangelium mezi lidi, s nimiž sdílíme život. Nevydávejme zbytečné úsilí na to, abychom říkali, že to nedokážeme. Svět, v němž žijeme, na naše svědectví o Boží lásce k nám, čeká. A naši lásku potřebuje.

Ema Blažková