Kázání na 5. postní neděli 2020

Vzkříšení Lazara - Jan 11

-- Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta

-- To byla ta Marie, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu otřela svými vlasy; a její bratr Lazar byl nemocen.

-- Sestry mu vzkázaly: „Pane, ten, kterého máš rád, je nemocen.“

-- Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“

-- Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval.

-- Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na tom místě, kde byl.

-- Teprve potom řekl svým učedníkům: „Pojďme opět do Judska!“

-- Učedníci mu řekli: „Mistře, není to dávno, co tě chtěli Židé kamenovat, a zase tam chceš jít?“

-- Ježíš odpověděl: „Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, neboť vidí světlo tohoto světa.

-- Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světla.“

-- To pověděl a dodal: „Náš přítel Lazar usnul. Ale jdu ho probudit.“

-- Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“

-- Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o pouhém spánku.

-- Tehdy jim Ježíš řekl přímo: „Lazar umřel.

-- A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“

-- Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“

-- Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě.

-- Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty a mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili v zármutku nad jejich bratrem.

-- Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma.

-- Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.

-- Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“

-- Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“

-- Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“

-- Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.

-- A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“

-- Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“

-- S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“

-- Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu.

-- Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kde se s ním Marta setkala.

-- Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala.

-- Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“

-- Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen

-- řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“

-- Ježíšovi vstoupily do očí slzy.

-- Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“

-- Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“

-- Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen.

-- Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“

-- Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“

-- Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.

-- Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“

-- Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“

-- Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“

-- Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho.

Sestry a bratři, přátelé,

dělí nás jen 14 dnů od Hodu Božího velikonočního, v němž se budeme radovat, že „Pán Ježíš z mrtvých vstal, mrtev není, mrtev není“. Tak zní text velikonoční písně v našem zpěvníku. Více než jindy na nás letos doléhá téma smrti. V souvislosti s nákazou koronavirem a pravidelným informováním sdělovacích prostředků o tom, kde a kolik si virus vyžádal obětí, se naše myšlenky nemohou tomuto tématu vyhnout. Většina lidí si v hloubi srdce říká: Kéž bych tou obětí nebyl/a  já nebo moji blízcí.

Nalézejme moudrost ve slově Božím. Letošní kazatelský cyklus je založen na evangeliu podle Jana a jistě jste zaznamenali, že poslední tři neděle rozjímáme nad dlouhými texty s gradujícím poselstvím. Ježíš je dárcem života. Obdarovává smysluplným nasměrováním v životě (…kdybys věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou – zní k samařské ženě v Janovi 4.kp), dává hodnotný život, když otevírá oči slepého a srdce k vyznání důvěry v Ježíše v Janovi 9.kp. A dnes jde evangelista ještě dál. Ježíš má moc, vyprosit od nebeského Otce nový život pro zemřelého. „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel… Lazare vstaň!“

Zaměříme se dnes na jedinou skutečnost. Je jí dvojí upozornění na to, že Ježíš nechá Marii i Martu na pomoc čekat. Na počátku příběhu uplynou dva dny, než Ježíš začne jednat. Než se vydá do bydliště sourozenců, které má velice rád. A když se přiblíží k Betánii, nevtrhne hned do domu smutku, ale klidně počká, až jej obě osiřelé sestry vyhledají. Proč svou přítomnost tak protahuje? Proč nejedná rychle?

Poselství této pasáže (jako ostatně i mnohá jiná v Písmu) je o tom, že Bůh nebývá člověkem respektován přirozeně, ale teprve tehdy, když je sražen na kolena,  pochopí, že sám sobě nedokáže být záchranou. Teprve v krajní situaci je ochoten přiznat moc a sílu živému Bohu.

V situaci, v níž se v tomto postním období nacházíme, jsme upozorňováni, že potřebujeme nový život, novou kvalitu života.  Proměnu způsobu života. Máme jedinečnou šanci jít na hlubinu. Naše momentální možnosti jsou „osekány“, omezeny. Stav nouze, který vyhlásila naše vláda, nás omezil v našich právech; ve volném pohybu, v podnikání, v zaměstnání, v zábavě. Zato nám dal čas, tu vzácnou veličinu, kterou můžeme věnovat všem, kterým jsme ji dlužni. Dětem, vnukům, rodičům, prarodičům. Ale i osamoceným sousedům. Můžeme více přemýšlet o kvalitě života. O jeho náplni. Můžeme si uvědomit, že žijeme, protože jiní se za nás obětují.

Opisuji od kolegyně z Vyšehradu sestry Mariky z jejího dopisu náboženské obci:

V každém případě nám nová situace přináší poznání.
Tříbíme hodnoty.. příliš rychlé tempo se zpomalilo.. o něco více jsme se zase posunuli do digitálního světa... Těžko říci, zda je to dobře, ale jsme, jak říká např. Tomáš Sedláček, v takovém zimním celosvětovém spánku, pokud jde o ekonomiku,  ale nejen o ni. Jakoby nám svět sám ukazoval červenou stopku a ještě stále s mírným a vlídným úsměvem na tváři dával najevo, abychom zpomalili. Nemusíme mít hned a všechno.. hmotné se přesouvá do potřeb duchovních i vztahových a nám se otevírá čas, který tak trochu nečekaně je tu jen pro nás a pro druhé zcela na jiné úrovni,  než byl dosud.

 Lazar byl probuzen k životu, protože zdrcené sestry Marie a Marta jeho ztrátu nedokázaly unést a důvěřovaly příteli Ježíši, že jej nenechá smrti napospas. Náš svět, který je v mnohém nemocen k smrti, může být uzdraven stejnou důvěrou. Může se stát lidštějším pro větší množství lidí. Může se zklidnit. Můžeme projít tímto časem bez úhony, dokonce trochu zmoudřet. Ale může to být i jinak. Neděsme se a přijměme, co máme přijmout.

Kdyby Bůh řekl: „Tak pojď, mé dítě, přišel tvůj čas“, kéž na druhém břehu uslyšíme: „Jano, Evo, Marie, Karle, Petře, Jane, …  vstaň!“  Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, připravil Bůh těm, kteří jej milují. (1 Kor 2,9)

Modleme se:

Pane, miluji tento život. Miluji všechny, které mi svěřuješ do péče.  Ale vnímám svá omezení. Vím, že mnohé na světě i v mém životě není v souladu s tvou vůlí. Dej mi schopnost rozeznávat, co je dobré a co zlé a dávej mi vůli a sílu držet se dobrého. A uč mne přijímat dobré i těžké s vědomím, že obojí mi dáváš ty, můj milující Otec. A víš proč. Zbav nás Zlého, ale i zla, které představuje koronavir.  Buď vůle tvá, nejen v nebi, ale i zde na zemi.

Amen.

Ema Blažková