Sestry a bratři v Kristu, milí přátelé,

pravidelně zde kážu na téma, které v evangeliích považuji za velmi zásadní, na téma lidské pýchy, duchovní pýchy, morální pýchy, intelektuální namyšlenosti, povýšenosti, pohrdáním těmi druhými - horšími, hloupějšími, neschopnými. Toto téma má mnoho odstínů, a tak i mnoho výrazů, mluvíme také o superioritě, o nadřazenosti a podobně.

Je to téma, které se u Ježíše stále vrací a je to téma, které je dnes velmi aktuální v politické atmosféře naší dnešní doby, v našem českém národě, kdy se jedni povyšují nad druhými v mnoha a mnoha ohledech. Mladí nad starými a naopak, městští nad venkovany a naopak, intelektuálové nad prostými lidmi a naopak.

Ježíš sám nejčastěji mluví o morální pýše a bylo by možné ho srovnat se Sokratem, který si bere na mušku pýchu intelektuální, pýchu těch, kteří si myslí, že ví.

Pýcha je takovým základem lidského hříchu. A přeci jsme dnes mohli číst u Ježíše Síracha, že pýcha má někde svůj původ, svůj kořen, hlubší základ.

Je to podle Síracha odpadnutí od Boha, odvrácením od Stvořitele.

Přemýšlel jsem nad tím a myslím, že má tato kniha hlubokou pravdu. Proč bychom se povyšovali, kdybychom měli klid v srdci a byli pevně spojeni s Bohem. Nestálo by nám za to dokazovat druhým, že jsme lepší, že jsme něco víc. Právě proto, že o tom pochybujeme, potřebujeme to ostatním dokazovat, tím nevhodným způsobem, sebepovyšováním. Kdo je dost vysoko, ten se povyšovat nemusí. Kdo je nízko, ten druhé shazuje, aby byl výš, kdo je nízko, kdo se bojí, že je nízko, ten musí nějak dokazovat svou výšku.

Ale kdo je spojen s Bohem, má jakousi přirozenou výšku, kterou nemusí řešit.

Povyšování se je naše pochybování o naší výšce. Kdo se opírá o Boha, nemusí mít vysoké nohy, je nesen Bohem. Nemusí šplhat do výšin.

Opírat se o Boha znamená mít klid, svatý klid, že jsme, kde jsme a jsme, jací jsme. Opírat se o Boha, znamená žít v rovnováze mezi sebeponižováním a sebepovyšováním.

V naší křesťanské bohoslužbě často sebeponíženě vyznáváme své chyby, svoji hříšnost, abychom se dostali z našeho bloudění. Chceme odpuštění a jsme upozorňováni na to, že i my musíme odpouštět svým bližním. Naším cílem v posledu není nějaké sebemrskání, ale právě ona stabilita, spojenost s naším Stvořitelem, spojenost s našimi nejhlubšími lidskými kořeny, napojenost na základ, ve kterém člověk již necítí potřebu druhé ponižovat a sebe vyvyšovat, prostě to nemá zapotřebí.

Je tedy možné nějak systematicky v sobě potlačovat potřebu ostatní trumfnout, a nebo se prostě spojit s Tím, v jehož blízkosti nám nestojí za to, vzbuzovat dojem, že jsme lepší, v jehož blízkosti je malicherné dokazovat svoji velikost. V jeho blízkosti jsme dospělí, kteří si nepotřebují šlapat na bábovičky z písku. V jeho blízkosti jsme dětmi, kteří se nepotřebují vychloubat, že mají kravatu od dražší firmy.

Je těžké pochopit Ježíšovu dvouznačnou řeč. Někde se přimlouvá za to, abychom nebyli tak fanaticky a fundamentalisticky přísní a jinde po nás zas jakoby chce ještě větší dokonalost, než jsme si uměli představit, nadlidskou dokonalost.

Myslím ale, že je vysvětlení nakonec prostší, než jak to na první pohled vypadá. Ježíš téměř vždy reaguje na ty, kteří si osvojují jakousi dokonalost. Ježíš vystupuje jako ten, který se zastává těch odsuzovaných, těch kteří nejsou dost dobří a dává ještě vyšší laťku těm, kteří jí chtějí držet hodně vysoko. Je to druh humoru, vůči těm nadlidsky dokonalým, vysvětluje jim, že vlastně dokonalí vůbec nejsou, protože dokonalost je ještě mnohem jinačí, dokonalejší. Předhazujete ostatním jejich nedokonalost? Prosím, buďte tedy ale sami opravdu dokonalí, a ne jen tak jednoduše. Chce je utáhnout na jejich vlastním perfekcionismu. Chce dát nahlédnout na dno jejich vlastní snaživé zoufalosti? Nebo chce, aby se konečně vžili do těch, kteří nezvládají, co by snad měli zvládat, aby to prožili, jaké to je pořád pokulhávat za těmi lepšími, skvělejšími, dokonalejšími?

Opakem pýchy v extrému je sebeponižování, je to ovšem spíše cesta k rovnováze než správný stav. Správným stavem je skromnost, určitá skrytost. Ale ne stydlivá skrytost, kdo je vyrovnaný, kdo je spojený se svým Stvořitelem, ten se nemusí stydět, v tom smyslu může být i vidět, aniž by mu to stouplo do hlavy. Kdo je vyrovnaný může být zřetelný i nezřetelný bez pocitu zoufalství, že je či není vidět. Nebojí se druhých a nepotřebuje poklonu druhých.

Ježíš nás vede k životní moudrosti, není to nějaký stav vědění, ale stav bytí. Nejde o vědění, ale o zaujetí pozice v životě, nalezení místa ve světě, kdy se nenecháme zničit ostatními a jsme přínosem pro ostatní.

Četli jsme dnes také krásný výrok o tom, že mnozí měli u sebe hosty, kteří byli anděly, ale vůbec to netušili.

Buďme takovými anděly druhým. Nenápadnými duchovními osobnostmi, které přináší světlo, to správné slovo a ten správný jemný dotek do života druhých. A buďme vnímavými, když andělé přicházejí, nenápadně v podobě, ve které bychom je nečekali. Buďme přínosem druhým a vnímejme přínos druhých i pro nás. 

Amen