Skutky 5, 27 – 32                         Zjevení 1, 4 – 8                  Jan 20,19 -31   

Sestry a bratři,     

   nejvýznamnější křesťanské svátky před několika dny skončily. Nejsou však minulostí, právě naopak. Vzkříšení Ukřižovaného se stalo důvodem, proč později vznikla křesťanská církev. Proč se dodnes scházíme kolem stolu Páně. Proč chceme žít jinak, než žije okolní svět: v radosti z Boha, v důvěře, že náš život má smysl, v odhodlání trpělivě snášet těžkosti a také nezpůsobovat těžkosti druhým. 

   Po Velkém pátku, když šly ženy pomazat Ježíšovo tělo ke hrobu , slyšely: „Není tu, byl vzkříšen.“ „Byl tu, mezi námi. Viděli jsme Pána“, radostně oznamovali apoštolové Tomášovi, který v jejich nedělním shromáždění chyběl. Kde byl? Bál se o svůj život? Nebo byl tak Ježíšovou smrtí frustrován, že ztratil veškerou víru a důvěru v Ježíšovu osobnost? Naštěstí jeho spoluvěrcům na něm záleželo. Zašli za ním. Svou zprávou u něj vzbudili zvědavost. Takže když přišla další neděle, už zase byl s nimi. Dosti nerada čtu o Tomášově prosbě, že si chtěl sáhnout do Ježíšových ran. Připadá mi to moc drsné, trochu sadistické (přesto, že tak konají chirurgové,  naštěstí v pacientově bezvědomí nebo lokálním znecitlivění).  

   Tak jako na hoře Moria nemusel zemřít Izák (byla jen prozkoušena otcova víra), tak věřím, že ani Tomáš nepotřeboval, aby se splnilo jeho přání. Možná, že ještě než dozněla výzva: „Tak si sáhni do mých ran“,  už Tomášovi vyšlo z úst: „Můj Pán, můj Bůh!“  Směl se přesvědčit sluchem. Laskavým pozdravem a přáním „Pokoj vám“ se přece legitimoval jejich Pán, jejich Mistr. Tomáš se nelišil od apoštola Pavla, od novodobého indického apoštola Sundara Singha, od mnohých, kteří volali po hmatatelném důkazu. Bůh nás přece nestvořil podle jedné šablony a tak jsou mnozí, kteří potřebují důkazy. Ježíš Tomáše neodsoudil. A my to máme těžší, než Ježíšovi současníci, protože naše víra se opírá o svědectví těch, kteří kdysi viděli a zakoušeli. Že si nevymysleli pěknou pohádku, toho důkazem je, že za svou zkušenost s Ježíšem platili vlastním životem.

   Občas si vzpomenu na vyprávění své kolegyně. Nebude to jejími slovy, ale to podstatné zazní. „Na faru  za mnou chodil chlapík, který by rád byl křesťanem, ale potřeboval pro víru důkazy. A tak mě zahrnoval dotazy, ale mé odpovědi zpochybňoval, velmi mi oponoval. Po čase jsem měla dojem, že mě vlastně chodí trápit. A tak se staly jeho návštěvy pro mne nepříjemnými. Trvalo to hodně dlouho. Pak byla pauza. Objevil se nečekaně na vánoční půlnoční bohoslužbě. Udělalo se mi na nic, jediná myšlenka byla: „Chce mi zkazit i tuto sváteční chvíli“. Ale překonala jsem špatný pocit a soustředila se na službu. Bohoslužba skončila, lidé se rozešli do domovů a v rohu stála schoulená postava. Když jsem zaostřila svůj pohled více, zjistila jsem, že je to můj trapič. „Tak mě přeci jen dostal“, hlesl. Nesdělil detaily, zato změnil svůj život. Nechal se pokřtít a stal se mým pomocníkem. Důkaz pro probuzení víry přišel ve Slovu a také ve slově kolegyně. „Blahoslaveni, kteří neviděli a uvěřili“. To je naše situace. Bůh má  mnoho jiných způsobů, jak se nám může dát  poznat. Jak způsobit, aby nám srdce pro jeho zvěst – evangelium - zahořelo.     

Modlitba:

Děkujeme Ti, Bože, za Ježíše Krista. Je naším svrchovaným Pánem i bratrem.
Je nám velmi blízko, kéž pro nás zůstává autoritou. Děkujeme za jeho oběť za nás. Nedokážeme ji ani docenit. Otevřela nám dveře do věčnosti. Kéž je naše srdce naplněno vděčností.

Amen.

Ema Blažková