Kázání

KÁZÁNÍ 11.12.2022 - ThDr. Jiří Beneš

2022-12-13T08:47:12+00:00

Iz 35,1-6.10; Jk 5,7-10; Mt 11,2-11.

Kdybychom dnešní čtení měli seřadit chronologicky, pak by nejprve měla zaznít slova Jakubova, pak evangelium a nakonec Izajáš. Jakub vyzývá k trpělivosti při čekání na příchod Pána, Jak Křtitel přicházejícího Pána zjevuje a Izajáš nám odhaluje budoucnost, která příchodem Pána nastane. My ale známe dva příchody Pána: ten, na který budeme vzpomínat o Vánocích a ten, který stále teprve očekáváme. Pak to, jak jsme si naše bohoslužebná čtení seřadili, se týká prvního příchodu Pána, na nějž vzpomínáme o Vánocích jako na jeho narození. Vzhledem ke druhému příchodu Pána bude proto pořadí našeho čtení jiné: Pán je již na scéně, Jan jej ohlásil a Ježíš se k Janovi přiznává. Tedy první by bylo evangelium, pak Jakub a nakonec Izajáš.

V evangelium slyšíme, jak Jan ve vězení znejistěl ohledně toho, zda je Ježíš skutečně Mesiáš. Ježíš Janovi vzkazuje, aby vnímal, co se kolem Ježíše děje. V tomto výčtu zázraků zaslechneme to, co jsme slyšeli u Izajáše: „oči slepých a uši hluchých se otevřou, kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat“ (Iz 35,5-6). To je ovšem znamení nového věku, jehož symptomy jsou kolem Ježíše přítomny. A pak se Ježíš zostra pustí do posluchačů, kteří tam byli. Vytýká jim, že jsou jenom diváky a vyčte jim to, že jim pouhé koukání se stačí k životu. Už tehdy kritizuje kulturu čumění. Jan byl jiný. Tomu nestačilo jen přihlížet ze závětří. On se v celém dění týkajícím se Ježíše angažoval. On Ježíšovi věřil a měl odvahu se k Ježíšovi veřejně přiznat. A Ježíš to oceňuje.

Advent je doba přípravy na Pánův příchod. Každý rok si v této době uvědomujeme, jak je Pánův příchod pro náš svět důležitý. Připomínáme si jeho příchod na tento svět v Betlémě. Jakub nás ale upozorňuje, že to nestačí. Když Jakub mluví o příchodu Pána, myslí tím na návrat vzkříšeného Ježíše. A vyzývá nás, abychom s ním počítali, abychom jej očekávali a abychom při tom byli trpěliví. Už je to blízko, vzkazuje nám Jakub – už „soudce stojí přede dveřmi“. Jediné, čeho je podle Jakuba třeba, je trpělivost. „Trpělivě čekejte a nestěžujte si jeden na druhého“. To je Jakubův vzkaz, který bychom měli podržet ve své mysli.

A nakonec ještě Izajáš. Ten poodhrnuje závěs před budoucností a dává nám nahlédnout za oponu: jaké to bude, až Pán přijde a nastolí nový věk. Všechno bude jinak. Změní se svět a zkrásní. Nemocní budou uzdraveni, poušť ožije, vykoupení se vrátí k Hospodinovi, všichni budou mít radost. A do této euforie z budoucnosti zazní zvláštní slova, která nás rychle vrátí do současnosti. Nám, kteří zatím stále ještě čekáme, říká Izajáš: „dodejte síly ochablým rukám, pevnosti kolenům klesajícím. Řekněte nerozhodným srdcím: buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh ... vás přijde spasit“ (Iz 35,3-4). Tato výzva propojuje Izajášův text s Jakubovým, ale i s evangelijním. Ve všech textech tak shodně slyšíme, že nestačí jenom tak koukat a že je třeba v době, než Pán přijde něco dělat: pomáhejme si tedy, posilujme slabé, povzbuzujme ochablé a nestěžujme si. Nepřeslechněte to, prosím. Vždyť těch, kterým klesají kolena, jejichž srdce je nerozhodné a ruce již mají ochablé je kolem nás dost a stále více.

Amen
ThDr. Jiří Beneš

KÁZÁNÍ 23.1.2022 - doc . Mgr. Jiří Beneš ThD

2022-02-01T16:27:37+00:00

KÁZÁNÍ 23.1.2022 na text: Lk 4,14-21

doc . Mgr. Jiří Beneš ThD

Perikopa o Ježíšově prvním veřejném vystoupení navazuje na odmítnutí ďáblova programu, do nějž chtěl Ježíš zapojit na poušti. Ježíš ďáblova slova odmítá. Odmítá jej brát vážně, odmítá se mu klanět, odmítá přistoupit na ďáblovy návrhy, tj. použít sílu svých slov, testovat aktivitu andělů, mít slávu a moc, pokoušet Boha. Ježíš však neodmítá brát vážně Pána Boha a všechno, co říká, neodmítá pomoc chudým chlebem. Z naší perikopy vidíme, že Ježíš zná svůj úkol a proto nebude plnit úkoly, které mu dává ďábel. Konfrontace s ďáblem ukazuje, že Ježíš není ďáblem řízen. A Lukáš k tomu dodává, že Ježíš je řízen Duchem (4,14). Ježíš do veřejného prostoru vstupuje jako učitel. My od Lukáše víme, že to není poprvé (viz 2,46-47). Lukáš sděluje, že je to „v moci Ducha“ a apoštol Pavel v 1 K 1,28 učitelem člověka ustanovuje Bůh. Ježíš se tedy nejprve představuje jako služebník, který učí. Způsob, jakým to dělá, jak slouží popisuje Lukáš na jednom konkrétním příkladě. Ježíš slouží tím, že v synagoze čte druhým. Ježíš byl vychován k tomu, aby v sobotu chodil do synagogy a tam se účastnil bohoslužby. Měl zvyk sloužit Bohu tím, že sloužil lidem. Ježíš nechodí do synagogy zúčastnit se společenského setkání s kulturním programem. Nechodí tam proto, aby nasál a odnesl si co nejvíce dojmů, zážitků, povzbuzení. Nechodí tam přijímat, ale dávat – učit, předčítat. Předčítání Bible při bohoslužbě bylo tenkrát náplní bohoslužby. Číst při bohoslužbě ovšem nemohl každý, kdo číst uměl. Ten, kdo čte druhým, vstupuje do vnitřního světa svých posluchačů. A při tom nejde o pouhé zvuky, o slova. On přináší něco, s čím souzní, za co ručí, co je kryto jeho vlastní zkušeností. Jen tak bude čtené slovo autentické a důvěryhodné. Jen tak posluchači tato slova do sebe vpustí a budou schopni jim podlehnout. Zmínka o tom, že Ježíš v synagoze četl (4,16), rezonuje s tím, jak Ezdráš četl celému shromáždění Tóru (Nh 8,2-3.8). A v obou případech posluchači dobře rozuměli a četba Božího slova na ně měla obrovský vliv (4,20-22; Nh 8,8.9b.12) 1 . Podle dnešních zvyklostí, které ovšem vznikaly již daleko před Ježíšovým vystoupením, je Iz 61 haftarou k sidře, která se jmenuje nic-cabím. Iz 61 je doplňující čtení z proroků k textu 5 Moj 29,9-30,20. V synagoze se tedy četl závěr Pentateuchu a to znamená, že bohoslužba, kterou Lukáš popisuje a při níž Ježíš čte, se odehrála těsně před Novým rokem, protože po Novém roce, o svátku sukót se Pentateuch dočítá a začíná se číst znovu. Nový rok (září – říjen) představuje avízo na předěl věků. Slaví se proto, aby si Boží lid uvědomil, že žije ve starém věku, který brzy skončí a před sebou má nový věk, který brzy začne. Neslaví se proto, aby se po starém věku tesknilo, nýbrž abychom obrátili pozornost k tomu, co od Pána Boha přichází, abychom s tím počítali. Lukáš tedy uvádí, že Ježíš začíná své veřejné působení právě na Nový rok, abychom pochopili, že Ježíšem začíná nový věk. Tam, kde Ježíš začne působit, kde mu lidé (při bohoslužbách) naslouchají, tam v životech lidí začíná nový věk. Podle čeho se nový věk pozná, o tom Ježíš právě čte z Iz 61,1-2. Ale zjevně to v jeho ústech není pouhá informace. Ježíš Izajáše čte jako svůj program. On nemluví o textu, ale textem o sobě. On k nim mluví zevnitř, ze světa textu a tím jeho platnost potvrzuje a dosvědčuje. Vykládá čtený text tím, že jej žije. Ručí za to, že to, co jeho posluchači slyší, je pravda. K tomu pak již není co říci a Ježíš proto nemluví. Jeho první veřejné kázání je beze slov. Teprve tehdy, když jsou posluchači z Ježíšova ticha zmateni, pronese jednu jedinou větu, kterou je ujistí, že to, co právě slyšeli, se začíná dít. Jak ale máme my dnes celému dění rozumět? Jak máme Ježíšova slova, tj. Hospodinův výrok z Iz 61,1-2 slyšet? Ne tak, že bychom si začali hrát na Ježíše. Máme Ježíšovi důvěřovat, že to začal realizovat a jako náš vzkříšený Pán to uskutečňuje. Všechny tři texty (Lk 4; Nh 8; 1 K 12) spojuje dohromady společenství Božího lidu, jemuž někdo slouží a tím plní úkol, který od Boha dostal. My tedy počítáme, že i dnes nese chudým radostnou zvěst, vyhlašuje zajatcům propuštění, slepým vrací zrak, propouští zdeptané na svobodu a vyhlašuje léto Hospodinovy milosti. On to dělá i dnes všude tam, kde jej bereme vážně, kde mu nasloucháme a důvěřujeme. A dělá to nejen fyzicky, ale i duchovně. My to od něj očekáváme, ale z jeho prvního kázání vyplývá, že mu za to již můžeme také děkovat.

Kázání ke 102. výročí vzniku Církve československé husitské

2022-01-08T20:41:19+00:00

Ámos 5, 21 – 25 Římanům 13, 11 – 14 Matouš 10, 16 - 33

Je za námi vítání nového roku, pomalu si zvykáme na psaní letopočtu plného číslic dvě a máme před sebou narozeniny své církve. Její století jsme museli oslavit ve skromnosti a dnes to není o mnoho jiné. Covidová situace se příliš nemění. A lidstvo nezpokornělo. Zlobí se. Nechce věřit tomu, že není pánem světa. Takže milé sestry a bratři, milí duchovní, milí aktivní laikové, máme mnoho práce, abychom „vyrovnali cesty Páně a přímé činili stezky jeho“.

Když začínám pracovat s menšími dětmi, ptám se jich, jak je to dávno, kdy se narodil Ježíš? „Umíte si to představit? Mohu vám pomoci. Kdy se narodily vaše babička, prababička a pra pra babička? Těch pra bychom museli naskládat asi sedmdesát vedle sebe, abychom se dostali do doby, kdy přišel na svět Ježíš Nazaretský. A kdy jsme se o něm dozvěděli ve střední Evropě? Na to by nám těch pra…….babiček stačilo asi 43.“ A ještě jim to znázorním na šňůře. „Je to dávno, viďte?“

I dnes věříme, že v Ježíši Kristu přišlo na náš svět Boží království. Jak a co to znamená? Přijďte na biblickou hodinu, dozvíte se to. Proč není viditelné? Vždyť se svět stále utápí v problémech a žít je těžké. Od Ježíšových dob se podmínky k životu změnily, a jak! Ve většině zemí světa odpadla lidem mnohá fyzická dřina, zabydlely se moderní technologie a další se derou na svět. Zkrátily se zeměpisné vzdálenosti mezi lidmi. Změnilo se i to, jak člověk vnímá sebe. Je sebevědomý. Nerad se nechává vychovávat a nerad se dává vést. Myslí si, že zná cestu ke svému štěstí. Zná ji opravdu? Kdybych se uzavřela do čtyř stěn, možná bych tomu věřila. Ale protože jsem neustále mezi lidmi, ziji rodinným životem a probírám se zprávami a aktualitami, které denně vycházejí, vím, že mnohé je jinak.

A na druhé straně Ježíšovo vedení člověka nic neztratilo na aktuálnosti, jeho slova vnímáme jako pravdivá i dnes. Jen si musíme uvědomit jiné „dobové pozadí“.

Texty, které nás provázejí tímto slavnostním dnem, nás napomínají: .“..nemohu vystát vaše slavnostní shromáždění. Ať se valí právo jako vody, spravedlnost, jak proudící potok. Oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům…. Posílám vás jako ovce mezi vlky. Buďte obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ Postavila jsem vedle sebe slova proroka Amose, apoštola Pavla i Ježíše Krista. Všechna se týkají vyslání dávných i dnešních učedníků, které Ježíš potřebuje, aby nesli jeho zvěst světu. Jsme jeho ústy, rukama i nohama. Potřebuje nás celé a sám je nám k dispozici. „Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před nebeským Otcem. Kdo mne však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ Ponořte se do textu v Matoušově evangeliu 10, 16 -33. Učedník to nemá jiné na počátku misie, ani dnes.

Jubilantům se přeje. Co popřát Církvi československé husitské dnes? Zapálené svědky. Učedníky, kteří se nezaleknou překážek při nesení evangelia, protože nesou obrazně řečeno drahokamy. Pravda, láska a soucit to jsou přeci drahokamy. Učedníky, kteří budou přinášet evangelium srozumitelně a vždy laskavě.

Amen.

Ema Blažková , L.P.2022

Kázání – Hořčičné zrno

2021-06-11T13:03:17+00:00

Mk 4,26-34; 2K 5,6-10

Představme si tuto událost – Pán Ježíš stojí na lodi zakotvené u břehu Genezaretského jezera. Na břehu se tlačí zástupy lidí, kteří sem za ním přišli. A Ježíš k nim promlouvá formou podobenství. Byla to řeč názorná, obrazy, vzaté ze života současníků – rybářů, zemědělců, řemeslníků, obchodníků, pastýřů a dalších. Mohli bychom říci, že tato forma kázání lidem vyhovovala, že snadněji rozuměli, co jim Pán Ježíš sděluje. Ano – Pán Ježíš opravdu pro větší porozumění svého poselství formu podobenství používal.

Byly ale situace, kdy ne všichni Pánu Ježíši rozuměli. Dokonce ani sami učedníci ne. Proto čteme na závěr našeho evangelního textu větu: „v soukromí svým učedníkům všechno vykládal.“ Pán Ježíš totiž poznal, že jeho učedníci smyslu toho podobenství nerozuměli. A nerozuměli proto, že byli ještě nedospělí ve víře, ještě Ježíšův pohled na Boha, na svět, na spásu nepronikl do hloubi jejich srdce.

Mluvím o tom proto, že učedníci všech časů a míst včetně nás, často Pánu Ježíši nerozumí, nerozumíme vždycky dost dobře jeho slovu, kázání, výrokům, zaslíbení.

Učedníkům tehdy a mnoha lidem i dnes dělá problém porozumět právě pojmu Boží království. Je to, jak víme, ústřední, nejhlavnější pojem Ježíšova evangelia. Pro výraz Boží království najdeme obtížně nějakou přesnou definici. Ani Pán Ježíš ji neměl. Vzpomeňme na jeho slova před Pilátem: „Mé království není z tohoto světa.“ Nebo když zjistil rozpaky svých učedníků a jejich otázky, kde BK hledat, jak si v něm zajistit nějakou dobrou a výhodnou pozici, řekl jim: „Království boží je mezi vámi.“ Ježíš tím myslel sebe a myslel tím i všechno dobro, lásku, pokoj, radost, víru, naději….kterou On rozdává. Boží království je prostě Boží dar vtělený do osobnosti Pána J.Kr. Můžeme říci, že je to dějství, jsou to události a příběhy lidí, kteří se skrze víru v Krista stali občany Božího života na zemi. Apoštol Pavel vysvětluje pojem Boží království křesťanům v Římě jako spravedlnost, pokoj a radost z Ducha svatého.

Naše 2 podobenství o zasetém semenu a hořčičném zrnu nás vede k pochopení Božích plánů a boží práce s člověkem, s lidmi. Má nás osvobodit od strachu a neúspěchu, nebo pomalého růstu boží věci. Semeno je dobré, proto je dobrá i úroda. Ale žeň není lidské podnikání, žeň je věc boží milosti. A my, kteří jako křesťané rozséváme semena své víry, smíme očekávat, že se k naší práci Pán Bůh přizná a sám zajistí úrodu a žeň.

Ten 2. obraz o horčičném semínku z něhož vyroste velká rostlina je podobenstvím rozdílu mezi nepatrností původní práce a jejího výsledného efektu. - Obě podobenství v nás upevňují jistotu: Boží království je skutečností, která se v Pánu J.Kr. vlomila do našeho světa a jednou dojde naplnění. Zcela jistě přijde v moci a slávě na konci věků. Není třeba mít o tom pochyb, není třeba se bát.

Ráda bych dnes připomněla památku prvního patriarchy naší církve Dr. Karla Farského. Mohla bych ji dokonce trochu vztáhnout k dneš. podobenství.

Víme, že Karel Farský a a celá velká skupina katolických kněží před 100 lety toužili sloužit křesťanům v naší zemi svědectvím víry očištěné od nánosu neužitečných tradic a dogmat.

S vnitřním zápasem o pravdu svého počínání a s velkou odpovědností před Bohem i lidmi se rozhodli pro založení tehdejší církve československé v lednu r. 1920. K jejich odvaze svolat nové společenství církve v naší vlasti pomohla skutečnost, že se tehdy mohli spolehnout na tehdejší duchovní, kulturní i celospolečenskou atmosféru našeho národa po vzniku Československé republiky. Dr. Karel Farský i ostatní však dobře věděli, že oni jsou jen těmi, kteří vložili sémě Ježíšova evangelia do půdy, do srdcí lidí, ale že Pán Bůh sám je dárcem úrody, života nové církve. A věděli také, že musí být užitečnými spolupracovníky na vinici Páně, která tu vznikla z Boží milosti.

Možná si řeknete, že ta počáteční úroda lidí, kteří se přihlašovali k nové církvi, se značně zmenšila – až tak, že už léta trpíme v církvi mnohým nedostatkem.

Je nám líto, že už není v lidech kolem nás touha i úsilí žít život ve jménu J. Kr., je nám líto lhostejnosti, se kterou se tak mnoho lidí staví k otázkám pravdy, spravedlnosti, smyslu života, pokoje a naděje, jejíž odpovědi přináší Ježíšovo evangelium. Je nám líto, že se většina lidí kolem nás o víru, křesťanství, církev, vůbec nezajímají.

Dovolte mi odpovědět na tyto naše povzdechy a smutky osobním svědectvím mého manžela, faráře a 6. patriarchy Josefa Špaka, které je zapsáno v knížce, kterou jsem na jeho památku připravila spolu s jeho synem u příležitosti nedožitých devadesátin. Stojí tam:

„Myslím na nesčetné rozhovory, v nichž hledáme příčiny neúspěchu v církevní práci. Ozývá se mnoho sebekritiky, mnohdy oprávněné. Málokdy však myslíme na to, že odmítání Ježíšova poselství může mít i hlubší příčiny. Ve společenství s Ježíšem musíme počítat s tím, že nás postihne totéž, čemu musel čelit i náš Pán.

Neporozumění, lhostejnost, otevřené nepřátelství, ba i nenávist. Slovo Ježíšovo, které dnes slyšíme, není jednou pro vždy odbyté. Když to rozvážíme, zbavíme se zbytečných výčitek do vlastních řad a uvolníme v sobě novou sílu ke svědectví, jaké je od nás požadováno dnes.

Mně je jasné, že ten, kdo zastává věc Boží ve světě, jak ji zastával Ježíš, musí počítat s problémy. Obdivuji první křesťany, kteří se nedali odstrašit pohrdáním a útoky svého okolí. Odkud brali sílu?

Sám musím myslet na to, jak rychle jsem někdy házel flintu do žita při rozhovorech na téma víry. Měl jsem zlost, že jsem nedokázal nají vhodná slova. Byly však i chvíle, že jsem dokázal promluvit tak, že to lidi zaujalo a přemýšlí o tom. Víte, že jsem 15 let pracoval ve slévárně jako obyčejný dělník. Moji kolegové se na mne obraceli zpočátku s uštěpačnými poznámkami. Brzy však ustali. Poznali mě blíž. Oceňovali mou práci. Brali mne takového, jaký jsem byl: jako „pana faráře“. Svým chováním mi dávali najevo, že respektují sílu, kterou cítí za mými životními postoji“.

Bratři a sestry,
jestliže chceme vidět a zakoušet živou víru své církve, musíme k tomu přispět svými životními postoji, které formuje naše upřímná víra a opravdovost. Pán Ježíš, který nás poslal k práci na vinici Božího království v našem světě nám k té práci dá také sílu, dary Ducha svatého. Důvěřujme mu. A začněme se podobat tomu semeni, které má z boží milosti vyrůst a přinášet očekávané plody.

Amen.

Kázání na 2. neděli po Svatodušních svátcích

2021-06-08T06:42:03+00:00

Kdo je má matka a moji bratři?

Texty: Genesis 3, 8 - 15 2. Kor 4, 13 - 5,1 Marek 3, 20 - 35

Starozákonní biblický text nás přivádí do rajské zahrady k rozhovoru Hospodina s Adamem. Adam neposlechl Hospodina. „Ze všech stromů v této zahradě smíš jíst, ale ze stromu poznání nikoliv“, rozhodl Hospodin. Ze stromu poznání dobrého a zlého nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Adam neposlechl. Neuměl však vzít vinu na sebe, ale vymlouvá se. Vždycky mě to překvapí, jak se jeden vymlouvá na druhého. Adam na Evu, Eva na hada. Nechat se zlákat čímkoliv není těžké. Těžké pak mohou být následky. Stejně tak je těžké vzít na sebe odpovědnost. Myslím, že to občas všichni známe.

Evangelní text nás pro změnu přivádí do konkrétního místa, do Kafarnaa, bydliště Petrova a domu Petrova. Petrův dům skýtal mnohokrát pohostinství Ježíšově družině. Dnes si představme, že se rozneslo, že zase přijde Ježíš a mnozí si ho přišli poslechnout z velké dálky. Úryvek zmiňuje zákoníky, kteří přišli z Jeruzaléma. Také jeho pokrevní rodinu, matku a bratry (a možná i sestry), kteří jsou znepokojeni vším, co se kolem Ježíše děje. Jeho vystupováním, které za ním přivádí zástupy, ale zároveň vyvolává nepřátelství profesionálních duchovních vůdců, kněžských kruhů. Jeho jinak pojaté učení o Bohu i jeho jednání plné zvláštní moci. Jeho vlastní rodina možná došla k názoru, možná si nechala vsugerovat, že se Ježíš pomátl na rozumu. Je třeba ho ochránit, odvézt do bezpečí. Uprostřed zástupu ve veliké světnici sedí Ježíš a „posluchači mu visí na rtech“. A on dostává informaci, že nablízku je matka a sourozenci, kteří ho hledají. Ježíšova reakce nás vždycky trochu znepokojí. „Kdo je má matka a moji bratři? Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra, má matka.“

Pro člověka nevěřícího je tato věta nepochopitelná. Tolikrát už jsme slyšeli, že bližší je košile než kabát. Rodina musí držet pohromadě. Ale když se podíváme pod pokličku rodin, musíme se mnohdy velmi divit. Členy rodiny dokáže znepřátelit politika, kdy každý zastává jiný názor a upne se k jinému vůdci, členy rodiny dokáže znepřátelit majetek (o tom vypovídají příběhy ze soudních síní), členy rodiny dokáže znepřátelit celá řada jiných, někdy podružných věcí. Členy rodiny dokáže znepřátelit přijetí a praktikování víry. Na to asi myslí Ježíš, když se dívá na své důvěřivé posluchače a přitom si představuje ustaranou matku a sourozence před dveřmi domu. Matka Marie svého syna neopustí, bude jej doprovázet až pod kříž a nebude chybět v apoštolském společenství čekajícím na seslání svatého Ducha. Ani někteří sourozenci ho neopustí, i když Písmo je skoupé na podrobnější informace o Ježíšově rodině.

Znovu a znovu se mi vybavuje vzpomínka na poslední rozhovor s mou matkou. Chovala hlubokou důvěru k Bohu. „Je mi moc zle, nemohu už celý týden jíst“, postěžovala si mi do telefonu, ačkoliv to nikdy předtím nedělala. „Ale to zemřeš.“ No jistě, že zemřu. Ty na to nejsi připravena?“ Matce chyběl půlrok do osmdesátky. „Jsem a nejsem,“ byla má odpověď.“ „Tak já skočím do vlaku a přijedu.“ Dělilo nás 320 km. „Máš bohoslužby. V klidu je odsluž,“ „Počkej na mne, prosím“… Nepočkala. Když jsem přišla domů, krátce na to zazvonil telefon. „Vaše matka před dvěma hodinami zemřela. Ve spánku.“ To byl závěr jejího života. I jindy dokázala Bohu vyhradit místo, které mu náleželo. Měla to v hlavě dobře srovnané. A její tři děti? Jedno členem partaje, druhé ve službách Bohu a třetí ne bez víry, ale ne příliš v ní namočené.

Kdo činí vůli Boží, je součástí veliké Boží rodiny. Tato rodina sedí za nekonečně dlouhým stolem a stoluje s Ježíšem. Jeden jeho konec je v minulosti, jeho druhý konec míří do budoucnosti. Určitá část stolu je vyhrazena pro TEĎ. Sedají za něj celé rodiny, páry i jednotlivci a radují se, že je obsluhuje sám Boží syn. Láme jim chléb a nabízí kalich vína. Proměňuje všechno těžké v naději a dobro.

„Hledejte Hospodina, pokud nalezen může být.“

„Hledala jsem ho, dokud jsem si neuvědomila, že on sám už mne vyhledal. A pozval do rodiny víry"

Díky Ti, Bože.

Svatodušní kázání 2021

2021-05-23T11:53:23+00:00

Texty – J 15,26-27 a 16,4-16 Ř 8,22-27 Skutky apoštolské. 2,1-11

Sestry a bratři,

dnes i zítra slaví křesťanská církev v celém světě svatodušní svátky. Jak jim rozumíme? Jak je přijímáme.?

Nedávno zesnulý bratr farář, básník duchovní poezie a literát Zdeněk Svoboda kdysi napsal do Českého Zápasu k těmto svátkům promluvu s nadpisem: „Méně milované?“ Chtěl tím vyjádřit známou skutečnost, že nejen ve světě kolem nás, ale ani mezi křesťany nemají svatodušní svátky oblibu a vážnost, jakou si zaslouží. Napadlo nás někdy, jak by nás život byl ochuzen, kdybychom neměli to velké bohatství jakým je církev, společenství lidí, které považujeme často za svou rodinu, církev, v níž nacházíme sílu pro všední dny, povzbuzení, radost?

Jednoduše řečeno – kdyby nebylo těch prvních svatodušních událostí – seslání Ducha sv. na Ježíšovy učedníky, nebyli bychom tu ani my, učedníci 21. století. Poselství Ježíšova evangelia, jeho život, oběť na kříži a vzkříšení by se asi brzy ocitlo v zapomnění. Zůstal by pravděpodobně jen hlouček učedníků a pár desítek lidí, kteří by s lítostí a s láskou vzpomínali na svého Mistra a Pána.

Avšak díky a chvála Bohu – seslání Ducha svatého měl Pán Bůh ve své režii. Skrze vzkříšeného, živého Ježíše Krista, stvrdil svůj slib záchrany člověka a celého světa. Duch svatý je totiž Ježíšův posel, kterého nazval oním Přímluvcem, Utěšitelem, Duchem Pravdy. A co Ježíš slíbí, to také splní. „Až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch Pravdy, ten o mně vydá svědectví. Ale také vy budete svědčit.

A tak se stalo, že při události seslání Ducha svatého, kterou popisuje 2. kapitola knihy Skutků apoštolských, došlo k zázraku – k obrovské vnitřní proměně jedenácti mužů z Galileje. Po seslání Ducha přestali být pouhými učedníky se všemi lidskými slabostmi, chybami a strachem, ale stali se z nich apoštolové, svědkové radostné zprávy o tom, že si Pán Bůh v Kristu člověka a svět zamiloval a v něm mu nabízí spásu a život věčný.

A jejich svědectví - a nezapomínejme tu i na apoštola Pavla - se šířilo a šíří staletími a generacemi až podnes.

Došlo až k nám i s tou výzvou: budete mi svědkové až na sám konec země!

Sestry a bratři, jací že jsme my svědkové (a svědkyně)? Jak je tomu s námi v tomto pověření?

Nepostihla nás křesťany na celém světě i nás osobně jakási pandemie únavy? Únavy víry, která zeslábla pod náporem všeho toho zlého, co se ve světě děje, co do našeho života přináší někdy nemalé starosti, neklid, strach, ba i beznaděj? Když v člověku pohasíná to poslední, co ho drží při životě – naděje, je to zlé.

A proto si připomínáme Svatodušní svátky, abychom z této události seslání Ducha sv. na apoštoly a skrze ně do celého světa, načerpali sílu i naději, že i pro nás má Pán Bůh tento dar nachystán jako světlo, které nás povede cestou za Ježíšem, který je Pravda a Život.

Možná nás tu při rozjímání nad darem Ducha svatého napadne otázka, jak jeho působení ve svém životě poznáme, kde se v lidech bere, když víme, že tento dar Ducha svatého vane kam chce. Jak řekl Ježíš - může proniknout do srdce každého člověka, když se mu otevře.

V obecném slova smyslu lze říci, že Duch svatý nepůsobí jen skrze křesťany, pokud jimi jsou nejen podle jména, ale všude tam, kde lidé konají dobro, přinášejí pokoj, zasazují se o spravedlnost, zastávají se slabých, brání konfliktům, napomáhají pravdě, aby sbližovala a sjednocovala lidi ve vzájemné úctě.

Mohli bychom říci, že působení Ducha sv. nepoznáváme ani tak v mimořádných událostech, zázracích, jako tomu bylo v dobách rané církve – ale naopak i v nepatrných událostech všedního dne – v obětavé pomoci bližnímu v jeho nouzi a trápení, ve skryté věrnosti manželů, u lůžka nemocného, v ochotě rozdělit se i o svůj majetek, v trpělivém nesení životního kříže apod. Vlastně je to tak, jako když Pán Ježíš říká: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.“ Kde toto naše srdce slyší, tam přichází duch Kristův, Duch svatý.

Samozřejmě je Duch svatý přítomen právě v církvi. Zde se jeho působení projevuje nejzřetelněji. Vede věřící ke vzájemnosti ve víře a lásce, upevňuje slabou víru, vybízí ke svědectví a získávání nových členů – učedníků Pána Ježíše.

Vzpomeňme, že hned v první větě naší liturgie je pozdrav a prosba, aby byl Duch svatý přítomen při bohoslužbě mezi všemi věřícími a byl darován i duchovnímu, který bohoslužbu zahajuje.

„Milost Pána, láska boží a účastenství (společenství) Ducha sv. se všemi vámi.“

Ještě bych ráda zmínila tu palčivou otázku židů, kteří se ptali apoštola Petra, když jim zvěstoval Ježíše jako Pána a Spasitele. C o m á m e d ě l a t ?

A Petr odpovídá: čiňte pokání a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a dostanete dar Ducha svatého.

Co k tomu dodat? Nic víc než to, že i my, všichni křesťané, kteří chceme obstát v Pravdě před Bohem i před lidmi, potřebujeme prožít a vlastně permanentně prožívat pokání, které znamená stále se navracet ze svých zatoulaných cest do blízkosti Pána Ježíše, jeho přikázání i zaslíbení.

Bylo řečeno – Duch svatý vane, kam chce – ale i jeho cesta za člověkem má svá pravidla – přitahuje ho pokorná modlitba a touha lidského srdce. Ze všech našich proseb má Pán Bůh nejraději právě prosbu o seslání a dar Ducha sv.

Kéž nás tedy dnes Duch svatý navštíví a po všechny další dny navštěvuje svou milostí a rozněcuje v nás více víry, která by v nás probudila odvahu přinášet svědectví o Kristu, který přišel a přichází za každým člověkem jako jeho Pán,

Přítel, Utěšitel, Zachránce pro život vezdejší a jako Spasitel pro život věčný.

Jana Špaková

6. neděle po Velikonocích.

2021-05-18T07:01:30+00:00

Milé sestry a milí bratři,

zaznamenali jste v běhu minulého týdne, že byl sváteční den? U nás v Čechách tedy nebyl, ale např. v Německu ano. Ve čtvrtek 13. května 2021 jsme si připomínali, že uplynulo 40 dní od neděle velikonoční a Ježíš byl vzat na nebesa. Skutky apoštolské nás o tom informují hned na samém počátku a také připomínají apoštolům, že nemají opouštět Jeruzalém, protože dostanou v budoucnu sílu Ducha svatého. Když hledí apoštolové (patrně velmi zkoprněle) k nebi, objeví se dva andělé, a citlivě je napomenou: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Ježíš znovu přijde, právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“

V listu do Efezu (ale to bude až mnohem později) píše Pavel, že se modlí za mladou obec, aby vnitřním zrakem viděla k jaké naději je povolána a jaké je slavné její dědictví ve svatém lidu. Založila důvěru na Kristu, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána jak v tomto věku, tak i v budoucím. (1,15-21 zkrác.)

Ježíš, obdařen zvláštní mocí a autoritou, která zůstávala skryta mocným a pyšným, se modlí za všechny, kdo mu otevírají svá srdce. „Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal. V nich jsem oslaven. Již nejsem ve světě, ale oni ve světě jsou. A dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého.“ Protože mají úkol být solí země. Mají úkol ukazovat druhým na milostiplného, laskavého Boha.

Ale pro někoho je tak těžké tomu všemu věřit! Někdo byl vychován v tom, že jediná pravá víra je ta, kterou mi předala lidská autorita a nesnese pochybování a zbytečné otázky. Další v tom, že Bůh je nedělní záležitostí a všední život si řešíme sami. A ještě jiní, že Boha potřebujeme na to, aby lidé jednodušší poslouchali a byli ovladatelní.

A pak jsou ještě jiní lidé. Někdo vyrostl v prostředí, kde idealistický názor na svět je viděn jako blud. Velká většina v dnešní době v tom, že uvažovat o Bohu je ztráta času. Svět se nekontrolovaně někam žene a je škoda neužít a nevyužít dne, když zítra tu už být nemusíme. Další v tom, že svět je třeba zkoumat, rozebrat na atomy a ubírat se za pokrokem.

Nešťastné je vidění světa, kde odlišný názor musí být zlikvidován. Kde se bere do ruky bič nebo něco podobného a hrubá síla začne plodit násilí a smrt. Ale nemohu se ubránit pocitu, že celé kulturní dějiny lidstva slouží náboženství (pro neviditelnost Boha) některým chytrákům jako nástroj k ovládání druhých. Židé čtou v Toře toto varování: „Nevneseš do domu ohavnou modlu, propadl bys klatbě jako ona. Budeš ji mít v opovržení, budeš ji mít za hnusnou ohavnost, neboť je klatá.“ (5M 7,26) Dcera mé kolegyně Kristýna G, která žije přes 25 let v Izraeli, a píše o životě ve Svaté zemi drobné eseje, v jednom sděluje, že takto byl nabádán její známý, který žil v ultraortodoxní čtvrti v Jeruzalémě, kdyby snad vzal od křesťana do rukou nějakou literaturu, zejména Nový zákon.

V Novém zákoně se píše o nejlepším synu židovského národa, o nejlepším člověku, který se kdy narodil do tohoto světa. O tom, že kdo s ním vejde do vztahu, zdokonalí své lidství hodnotami, na kterých založí svůj život a které jsou vzdálené jakékoliv sobeckosti.

Apoštolové byli požádáni, aby neopouštěli Jeruzalém. Netuším, zda by v něm dnes chtěli zůstat a čekat, až se vyplní Ježíšův slib o seslání Ducha. Tato před dvěma staletími nehostinná a dnes prosperující země - poskytuje azyl a domov více než 8 814 000 obyvatelům (rozloha 20770 km², hustota zalidnění 424.37 o/km2).

Před pěti lety jsme Izrael navštívili s manželem. Jeli jsme po vlastní trase a trávili čas hlavně v Jeruzalémě. Tolik důležité Staré Město je posvátným prostorem židů, muslimů, křesťanů a je rozděleno na čtyři čtvrti, kam patří ještě Arméni. Bylo to 2 roky poté, co palestinské hnutí Hamás, které neuznává izraelský stát, se stáhlo a přestalo na Izrael útočit. Zakusili jsme to, co říkali mnozí poutníci: je to Svatá země. Míjeli jsme se s mladými lidmi v uniformách a samopalech v rukou a přece jsme zakoušeli přátelskou atmosféru a vstřícnost. Cítili jsme se velmi pokojně.

A už zase létají rakety z pásma Gazy, na němž se tísní na 2 milióny převážně konzervativních muslimů. Gaza je místem obrovské chudoby. Ze sdělovacích prostředků to víte, ale opakování je matka moudrosti. Na začátku muslimského svátku Ramadán izraelská policie uzavřela prostranství u Damašské brány ve východním Jeruzalémě, kde se po setmění scházejí věřící. Araby to rozčílilo. Radikálním povahám to posloužilo jako záminka k potyčkám s bezpečnostními silami. Demonstrace se rozšířily i do dalších izraelských měst. Soud rozhodl o vystěhování několika desítek Palestinců z domů ve východním Jeruzalémě. A rozhořel se konflikt, protože se do sporu vložil Hamás. Ve městech dochází k lynčování obyvatel, hrozí občanská válka. Znalci poměrů zastávají názor, že tento spor vyhovuje předákům obou náboženských směrů (etnik). Mohou se déle udržet u moci.

Nejlepší syn země, Ježíš z Nazareta, je oběma stranami ignorován. Nenašli k němu cestu. Pomozme k ukončení tohoto sporu zcela pravidelnými modlitbami za Jeruzalém, za Izrael. Za všechny, kdo v něm žijí. Za chvíli budeme prožívat připomínku seslání Ducha svatého. Působí stále, přichází tam, kde je zván.

5. neděle po Velikonocích 2021

2021-05-09T06:56:15+00:00

Texty: Skutky 10, 44-48; 1. Janův 5, 1-6; Jan 15, 9-17

Sestry a bratři v Kristu, milí přátelé,

četli jsme dnes z evangelia podle Jana cosi jako Ježíšovu závěť, Ježíšův odkaz, příslib i vyslání. Neříká to všem, ale svým věrným, svým učedníkům: „Ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali“!

My tato slova vztahujeme nejen na někdejší učedníky, ale všeobecněji na křesťany. Z naší dnešní perspektivy by to mělo obzvláště platit pro biskupy, druhotně pro kněze, a ve třetí řadě pro všechny křesťany.

Milovat se tak, jako on miloval učedníky, milovat druhé, jako on miloval nás.

Kristus je příkladem sebeobětavé lásky, jeho sebeobětavou lásku máme nejen obdivovat, ale snažit se o ní, přivlastnit si jí.

Vzpomínáme v těchto dnech konce 2. Světové války.

Neuvěřitelně mnoho lidí v této válce padlo, v srdcích měli nenávist, v srdcích měli strach, v srdcích měli i lásku. Někteří vědomě riskovali své životy za ideály, kterým věřili, mnozí riskovali své životy za ideály, kterým nerozuměli, ale podporovali je. Mnozí museli do války prostě proto, že museli. Na té či oné straně. A byli i tací, kteří bojovat odmítli, na té či oné straně.

Byla to tragická válka. Hrozná válka. Ale byla to nejen válka, bylo to také systematické vyvražďování spoluobčanů, na základě různých motivů a pseudomotivů, jako špatná rasa, duševní nemoc, špatná sexuální orientace, špatná politická orientace.

Mnoho vojáků se obětovalo pro své blízké spolubojovníky v boji, mnozí se obětovali se pro své rodiny či spoluobčany. Mnoho lidí bylo obětováno, aniž by se mohli rozhodovat, zda se obětovat chtějí.

Mnoho bojujících padlo hrdinně, mnoho lidí padlo zcela zbytečně a omylem, jak už to ve válečném chaosu a běsnění bývá.

Položit život za své přátele, je podle Ježíše v Janově evangeliu výraz té největší možné lásky.

Řada lidí riskovala svůj život, ale přesto přežili. Řada lidí zemřela na zbloudilé kulky, ani nevěděli jak.

Byla to válka plná bolesti, vždyť všichni ti, kteří válčili či byli někde internováni nebo nuceně nasazeni… všichni měli své blízké, své matky, své otce, sourozence, často i děti… kteří se o ně báli, kteří většinou příliš netušili, kde jsou, a zda se ještě vůbec uvidí. Kolik lásky, tolik bolesti.

Tak jako Ježíš měl svoji matku, která prožila bolest Ježíšova odsouzení a ukřižování, tak všichni mají své matky a otce, kteří je milují a oni milují je, nejsou-li rodinné vztahy zcela rozbité. Na tento Den matek, bych chtěl připomenout právě tuto bolest, bolest matek synů a dcer, kterým již dost dobře nemohou pomoci a z povzdálí s nimi prožívají celá bezmocná muka. A to nemusí být jen v době válečné.

Měli bychom mít úctu k lidem, kteří vydobyli naší vlasti svobodu, k těm padlým i přeživším. K Čechům i ke vzdáleným cizincům.

Pocházím z Plzně a moc dobře si pamatuji, jak jsme si nemohli připomínat svobodně a bez potíží památku Američanů, kteří osvobozovali západní Čechy. Je mi to hrozně líto, ale jsme dnes v situaci, kdy zažíváme něco podobného naruby. Už se ani nemůže dost dobře připomenout památka bojovníků Rudé armády. Jsme zase, kde jsme byli za totality. Relativuje se jejich pomoc. Mimo jiné tím, že jsme si Prahu osvobodili sami, přitom všichni vědí, že bez vstupu Sovětských vojsk na naše území nemělo naše povstání šanci, jen vědomí velké síly blížících se Rusů umožňovalo Čechům se Němcům postavit. Vítězství Rusů se relativuje rolí Vlasovců, tím, že to nebylo osvobození, protože nás prý Rusové ujařmili, atd. Je jedno, co se použije, jen abychom nemuseli slušně Rusům vzdát vděčnost. A je třeba podotknout, že to nebyly jen bojovníci Ruské národnosti, ale muži všech možných národů Sovětského Svazu.

Zde z tohoto místa nejen jako Tomáš Novák, ale jako služebník Boží vzdávám díky všem lidem, kteří zastavili strašlivou démonickou rozpínavost německého nacismu, italského fašismu, španělského frankismu, japonského fašismu. Statisíce lidí riskovaly své životy, statisíce položily své životy, samozřejmě i v zájmu jejich vlastní vlasti a my zde dnes jsme, nebyli jsme zplynováni, nebyli jsme odsunuti na jiný kontinent, ani jsme nebyli jsme systematicky poněmčeni a převychováni v duchu německého nacismu.

Lidé byli velmi šťastní, že to vše přežili, tedy pokud to přežili, a pokud to přežili i jejich bližní. A hlavně už nechtěli nikdy žádnou válku. Lidé, kteří dnes touží po válce, kteří šíří nenávist k různým národům, kteří rozdmýchávají válečné konflikty, kteří podporují další a další zbrojení, jsou lidé, kteří nespolupracují na Božím programu lásky k bližnímu, ale na programu Božího protivníka, jehož jméno píšeme bez úcty s malým písmenem.

Křesťanská láska k bližním, znamená hlubokou úctu ke všemu, co Bůh stvořil, ke všem národům, i k lidské rozmanitosti, rasové i kulturní. A také úctu k tomu, že máme odlišné názory, názory na náboženství, filozofii, etické a politické problémy. Láska nemá být sympatií k těm, kteří mají stejné názory, láska je otevřeností pro různé pohledy dětí Božích. Láska má i silnou pěst tam, kde někdo nespravedlivě ubližuje kterýmkoli dětem Božím. Proto láska musí někdy ukázat svou mužnou sílu, vzít zbraň a střílet, ano i zabíjet. Je to prostředek v nouzi, láska si v něm nelibuje.

Bohužel poražení jednoho zla neznamená ráj na zemi. Problémy mění svou tvář, z malých problémů včerejška vznikají velké problémy dneška.

Program lásky k bližnímu má dnes opět řadu těžkých úkolů. Jeden je mimořádně závažný. Jestliže nacismus a fašismus ohrožoval některé národy a skupiny, a také lidskost ve své podstatě, je zde nyní nenápadný, ale stále vážnější problém, že jako lidstvo stále pokračujeme v likvidaci našeho základu, přírody, bez které v posledu nemůžeme přežít. Podle odhadů Světového fondu na ochranu přírody (WWF) ročně vymře asi 200-2000 druhů zvířat. Lidé způsobují vymírání živočišných druhů tisíckrát rychleji, než stačí nové druhy vznikat.

Řešíme problém globálního oteplování, očekávaný nedostatek pitné vody, otázku uživení narůstající populace…

Bohužel, máme problém, a máme ho také jako křesťané. Je zde opět lidskost v boji proti ničivým silám. Pokradmu nenápadně milimetr po milimetru se náš svět naší lidskou lhostejností i hamižností ocitá na pokraji propasti. Tato propast může výhledově znamenat úplné zničení lidské existence, ale v kratším horizontu další konflikty mezi národy, mezi společenskými vrstvami či mezi generacemi.

Co s tím uděláme, co znamená naše láska k bližnímu? Bude naše láska k bližnímu víc než, že se na sebe budeme mile usmívat a učit o dokonalém Božím království někde úplně jinde?

Bohužel, nemůžeme jen slavit statečné lidi minulosti, musíme jít vstříc problémům budoucnosti s vlastní odpovědností a statečností, čím dříve tím lépe.

K tomu nám dopomáhej všemohoucí a milující Bůh,

Amen

Mgr. Tomáš Novák ThD.

4. neděle po Velikonocích - Cantate

2021-05-06T06:24:36+00:00

Skutky 8, 26-40 1. Janův 4, 7-21 Jan 15, 1-8 Písně: 110

Milé sestry, Milí bratři, Vážení hosté,

Milost Vám i pokoj od Boha, Otce našeho i Pána Ježíše Krista. Amen.

Do svých padesáti let jsem žila ve tmě. Pak mi Bůh otevřel oči a zjistila jsem, že život má daleko hlubší realitu. Našla jsem způsob, jak bojovat proti strachu, netrpělivosti, jak objevit smysl pro krásu.

Učíme se, že Bůh dělá všechno lepší: neničí, ale bere staré věci a dělá z nich lepší. Historie Izraele ve Starém zákoně ukazuje na to, co má přijít; je pouhým stínem toho, co má přijít. Něco lepšího…

Farizeové zkoumali starozákonní knihy, neboť se domnívali, že v nich mají život. Domnívali se, že když slovo Starého zákona budou umět zpaměti, přinese jim to věčný život. Ale Ježíš říká: „Tahle Písma svědčí o mně a Vy ke mně nechcete přijít. Trávíte čas s Písmem a myslíte si, že jste tak lepší než ostatní, a proto vás Bůh přijme. Ale to tak není, klamete sami sebe. Bůh vás přijme skrze mne. Život je ve mně, a vy klamete sami sebe!“

Vše, co se dělo ve Starém zákoně, bylo stínem toho, co mělo přijít v Ježíši. Ježíš je sám Bůh a sám člověk, a tím je nejdokonalejším prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Je lepší než chrám, kde se stále dokola musely přinášet obětiny. Je lepší než chrám, protože on je tou poslední obětí, ve které byly odpuštěny všechny hříchy.

Ježíš je lepší než Izrael. Izrael ve Starém zákoně reprezentoval Boží lid. Izrael je lid, který si skrze Abrahama, Jákoba a Izáka Hospodin vyvolil, aby ukazoval na jeho, rozuměj Boží, přítomnost skrze přikázání a Písmo. A také Hospodin izraelskému lidu slíbil, že z nich vyjde mesiáš. Izraelský lid ovšem nevydržel být Hospodinu věrný; tedy nějaký čas ano, ale pak dlouho ne. A to se střídalo.

Jedním z přirovnání, které trpělivý a milostivý Bůh používá ve Starém zákoně k lidu Izraele, byla vinná réva. Lid izraelský jako vinná réva, vinice uprostřed pouště, o kterou se Hospodin jako zahradník stará. (Najdeme to na mnoha místech: Žalm 80, Izajáš 5, Izajáš 27, Jeremiáš 2, Jeremiáš 12, Ezechiel 15, Ezechiel 17, Ezechiel 19 nebo Ozeáš 10, atd.)

Žalm 80, 9–20: Vinnou révu z Egypta jsi vyňal, vypudil jsi pronárody a ji jsi zasadil. Připravil jsi pro ni všechno, zapustila kořeny a rozrostla se v zemi. Hory přikryla svým stínem, její ratolesti jsou jak Boží cedry, rozložila výhonky až k moři a své úponky až k Řece. Proč pobořils její zídky? Aby trhali z ní všichni, kdo jdou kolem? Rozrývá ji kanec z lesa a spásá ji polní havěť. Bože zástupů, navrať se, shlédni z nebe, popatř, ujmi se té révy, kmene, který pravice tvá zasadila, letorostu, jejž sis vypěstoval. Spálena je ohněm, porubána, zachmuřil jsi tvář a hynou. Nad mužem své pravice drž svoji ruku, nad synem člověka, letorostem, jejž sis vypěstoval. Nikdy se tě nespustíme, zachovej nám život, ať můžeme vzývat tvoje jméno. Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budem zachráněni!

Čím více se izraelskému lidu dařilo, tím více se odvracel od Hospodina, zaměřil se více na ovoce než na toho, kdo jim to ovoce dával. A Ježíš přichází na scénu a co řekne všem, co tenhle žalm znají nazpaměť? Že ví, že Izrael je vinná réva, která selhala: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.“

Co tím chce říct? Žalm se naplňuje, a všichni by měli vědět o čem mluví. Opravdová Boží volba nebyl lid Izraele, Boží volbou nebyl Boží lid, ale Boží syn. A Bůh v Ježíši přišel, aby obnovil svůj lid. Ale nejen ten izraelský. Jeho lid jsme my, všichni křesťané, a on chce, bychom byli s ním, měli svůj život a žili jej pro něj. A dělá to skrze Ježíše. On je lepší než vinná réva, on lepší než Boží lid. To není o tom, jestli jsme se narodili v Izraeli a patříme do tohoto etnika. Protože izraelský národ byl jen stínem, toho, co mělo přijít, a přišlo.

A my jsme ty větvičky vinné révy. Větve, co nesou, Bůh ještě čistí. Koho Pán miluje, toho vychovává k lásce a poslušnosti k Otci. Znamená to tedy, že pokud jsem v Ježíši a nenesu ovoce, Otec mne odstraní? Co značí symbol odřezávání větviček bez ovoce? Neneseni ovoce je znamením, že nejsem v Ježíši. Mrtvé dřevo značí ty, kteří nejsou v Ježíši, a proto nenesou ovoce. Kdo je v Ježíši, nese ovoce lásky a poslušnosti, a kdo nenese ovoce, tak v Ježíši jednoduše není.

Neseme-li ovoce, poznáváme, v čem je pravda. A ta je v jeho slově. “Jste čistí pro slovo, které jsem vám pověděl“, říká Ježíš. Jen v Ježíši můžeme být opravdovým Božím lidem i my. Bez něj nedokážeme nic. Bez něj totálně selžeme, budeme suchou větví, která o sobě tvrdí, že může být stromem.

Díváte se na seriály? A máte svůj oblíbený? A teď si představte, že by v tom Vašem seriálu nehrál Váš oblíbený hrdina. Tak ten seriál už by nebyl tím seriálem, že? A tak je to i v životě. To Ježíš dělá tenhle náš pozemský seriál tím, co je. On je hlavním hrdinou. Ježíš je hlavním hrdinou celého seriálu našeho bytí. Bez Ježíše jsme jen suché větve, jsme nic, původcem všeho je Ježíš. Naše super nápady, naše modlitby, naše životní pokroky, nic z toho by nebylo možné dokázat, aniž bychom nebyli napojeni na původce naší víry; bez něj nemůžeme růst. „Já jsem pravda a život,“ říká Bůh v Ježíši. Náš růst tedy nemůže proběhnout bez růstu v pravdě a lásce k Ježíši.

Zapůsobit na lidi lze různě. Všichni děláme chyby, a tak pocit viny není těžké vyvolat: „Víc se snažme, buďme lepší lidi, kajme se.“ Ale pokud nebudeme napojeni na toho, kdo dává život a růst všemu v nás, nikdy skutečně neporosteme, nezlepšíme se, chcete-li. Jediný, kdo živí náš růst, je Ježiš. To, že se budeme chovat líp, neznamená, že neseme ovoce. Morálka není ovoce. Pokud nepochopíme, že pravda a život je v Ježíši, jsme suché větve. Cokoli, co děláme bez něj, je ničím. Jako bychom to nedělali. Bez Ježíše nemůžeme dělat nic. To jsou silná slova!

Větve, ve kterých není život, jsou k ničemu; to je konec lidí, kteří si myslí, že před Bohem obstojí bez něj. Těch, kteří si myslí, že najdou pravdu a život někde jinde než v něm. To bude konec národa, který spoléhá na svou etičnost, a ne na spasitele a jeho milost. Křesťané se nespoléhají na svoji morálku a výchovu, protože vědí, že bez Boha jsou ničím. Můžeme najít pravdu a život v sobě? Doufáte v Boha víc, než ve svoje schopnosti? Anebo ve všech projevech lásky a skutcích víte, že bez něj jste ničím, že on dává život vašim kostem?

Slyšíme kázání a říkáme si: „Ach ano, musíme nést ovoce a myslet na Ježíše. Jasně.“ A další, co nás asi napadne: „Co můžu dělat? Jak já, jako větev, se musím napojit, abych to zvládnul?“ To je naše mentalita. Motiv téhle řeči není o tom, že jako jednotlivé větvičky můžeme či máme něco dokázat. Ne. Naše jediná naděje je zůstávat v Bohu a Ježíši, neodcházet jinam, protože my už tam, kde máme být, jsme. Naším úkolem je neodcházet jinam. Chápete motiv zůstat někde? Už tam jsme není to o tom, co si musíme vydobýt. Jsme a navždy budeme. Buď jsme a navždy budeme, nebo nejsme a nikdy nebudeme.

Zůstávat v Ježíšově lásce znamená nehledat lásku a přijetí jinde než v něm!

„Milujete jeden druhého jako Otec miluje mne.“

Tedy Bůh nás nebude milovat víc za to, co uděláme. Jeho bezpodmínečnou lásku už máme. Buďme poslušní kvůli lásce, kterou máme, ne proto, abychom ji získali. A to je radikální změna, jak přemýšlet o poslušnosti a o lásce.

Mám tu podobenství o odpadkovém koši. Vynášela jsem odpadky za 10 korun kapesného na týden. Dělala jsem to proto, abych dostala odměnu. A to je popis, co se děje v církvi v České republice a ve světě. Chovej se dobře, aby ses dostal do nebe, aby se ti nestaly špatné věci, aby tě Bůh nepotrestal, chovej se dobře, abys měl dobrý duchovní život. Ale v křesťanství je tohle úplně naruby: maminka už mi dala milion a já ten koš vynáším kvůli mé lásce k ní. Protože ona mi už všechno dala. Křesťan poslouchá Boha, ne proto, aby ho měl víc rád; protože on už nás miluje dokonale, skrze Syna, který je hlavou církve, pod kterým my stojíme. „Vy stojíte ve mne a jestli budete stát beze mne, budete suchá větev.“

Skrze přikázání poznáváme, jaký je Bůh. Křesťanská morálka je o tom, jestli milujeme Boha a Ježíše víc než vše okolo. Všechno, co potřebujeme, máme v Ježíši. On první miloval nás, ne my jeho.

Všichni hledáme, proč jsme tady a jak žít naplněný život. Ježíš říká: „Já jsem pravda a život.“ Byli jsme stvořeni pro vztah s Bohem, a pokud se budeme snažit naplnit život něčím jiným, budeme suché větve. A jak si můžeme uvědomit, že jsme v Ježíši? Skrze lásku k druhým! Nikdo nemá větší lásku než ten, který položí svůj život a svoji duši za své přátele. Ježíš se obětoval za přátele i nepřátele, za všechny. Bůh nás miluje sebe obětující láskou. „Když zůstáváte ve mně jste moji přátelé, protože skrze má přikázání budete mít život věčný,“ říká.

Láskou k němu a lidem okolo jsme napojeni na Ježíše. Ježíš je Božím lidem a my jsme v něm. Bůh sám nás udělal Božím lidem. Etnický Izrael není boží lid, nikdo, kdo není v Ježíši není Boží lid, jen ti, co jsou v Ježíši jsou boží lid.

Nejsi součástí lidu, který se honí za kariérou, penězi, slávou: Ty jsi součástí Božího lidu, jehož hlavou je Ježíš Kristus. Amen.

bohoslovka Kateřina Hamr, L.P. 2021, květen, druhý

3. neděle po Velikonocích 2020 – Jubilate

2021-05-02T13:00:43+00:00

Skutky 2, 42-47 1.Petrův 2,19-25 Jan 10, 1-10

Tato povelikonoční neděle má název Neděle dobrého pastýře. Evangelní text nás povzbuzuje, abychom se přidrželi Pastýře, jímž je Ježíš Kristus. On sám se legitimuje jako dobrý Pastýř a ti, kdo s ním chodí, kdo se nechávají jím vést, nemohou nic jiného, než to potvrdit.

Milovníci kopců a hor (a možná k nim patříte) se zalíbením tráví čas pozorováním pasoucích se stád ovcí. Je to nesmírně uklidňující obrázek, svědčící o pokoji a harmonii. Na svazích hor světle béžová barva huňatých kuliček. Kuličky mají skloněné hlavy a tiše se popásají. Občas kolem proběhne ovčácký pes, aby stádo zkontroloval, a když se den nachýlí k večeru, vynoří se pastýř a na ovce zavolá a v čele celého stáda je přemístí do bezpečného úkrytu. Takto žil Izrael po staletí a takto žili dlouho i mnozí naši předkové. Bible zmiňuje jméno prvního pastýře, jímž byl Abel, a praotce Abrahama, Izáka i Jákoba a jejich děti – syny i dcery - kteří se také zabývali pastýřstvím. Chov dobytka zaměstnával celou rodinu a po čase se vydělili ti, kteří na chovu zbohatli a mohli si pastýře najímat. Pastýř pak ručil za život každé ovečky. Často dostávaly ovce jména, aby mohly reagovat na zavolání. Večerním rituálem bylo „proběhnutí pod holí“, což bylo počítání ovcí. Ne všichni najatí pastýři však byli svědomití a laskaví.

Obraz pastýře a ovcí používali starozákonní proroci, když pověřeni Hospodinem, hodnotili dílo pastýřů - vůdců židovského národa. Vnímali mnohá knížata a krále, ale také služebníky Boží jako pastýře, kteří pasou sami sebe a ne svěřené stádečko lidských oveček. Ze své služby profitovali oni samotni. Od Jeremiáše slyšíme: „Zhlupěli pastýři… „ ( 10,21), „Běda pastýřům hubícím stádce“ (23,1), od Ezechiele „Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe“ ( 34,2), podobně zní výroky Micheášovy, Nahumovy a Zachariášovy. Vzor měli přece vůdcové v Hospodinu, kterého žalmista vykreslil jako dokonalého pastýře, který se stará o ovečky (lidi) po všech stránkách. Na pastvách zelených je pase, vodí po stezkách spravedlnosti. Dříve, než starozákonní člověk uvažoval o Bohu jako Otci, vnímal jej jako Pastýře. Také očekávaný Mesiáš, který nastolí vládu práva a spravedlnosti (namísto poroby, kterou způsobila Izraelcům nadvláda Říma) bude Pastýřem dle parametrů Hospodinových. Na tato očekávání navázal Ježíš. V dnešním textu přichází s obrazem pastýře, který nemusí vcházet do ovčince potají nebo přelézat ohradu, ale doširoka jsou mu otevřeny dveře. Jde do svého a k těm, kdo ho důvěrně znají a které zná důvěrně on. K obrazu dobrého pastýře přidejme obraz dveří, vinného kmene, cesty, které najdeme v Janově evangeliu. Přečtěme si celé evangelium, bude nám to jedině ku prospěchu. Dotkne se nás znovu, jak veliká je láska Ježíšova, když i za nás neváhal položit na kříži svůj mladý život. Abychom my měli život a měli ho v hojnosti. Teď a také potom po životě v tomto slzavém údolí.

Párkrát v poslední době zmínili moderátoři a televizní hlasatelé informaci, že během koronavirových omezení nařízených vládou ČR stoupnul počet sebevražd. Ne dramaticky, ale škoda je přece každého lidského života. Neuváděli důvody, ale mne to nutí k položení otázky, komu ti nešťastníci důvěřovali? Na čem založili život? Kdo je zklamal, podvedl, nepodal pomocnou ruku? Byli mezi nimi nevyléčitelně nemocní? Nebyla jsem blízko někomu z nich? Podala jsem vždy věrohodné svědectví, komu jsem já uvěřila? Podala jsem vždy potřebnému štědrou ruku? Ukázal vnímavé srdce?

Zase se otevírají (po téměř dvou měsících) dveře kostelů dokořán. Zatím je počet příchozích regulován, ale možností k setkávání je více, záleží na nás, kterých využijeme. Přicházejme s důvěrou, že tam, kde se láme chléb Boží a sdílejí v modlitbách a díkuvzdání radosti i strasti, je přítomen Bůh v Kristu. Není tam místo pro beznaději. Bývají tam starosti a někdy těžká práce, ale to vše se dříve či později vyřeší a zvládne.

Buď Bohu všechna sláva, čest a požehnání, že uslyšet jsme mohli zvěst o Zmrtvýchvstání - dobrého Pastýře! Aleluja! Zaujměme místo v jeho stádečku. Je to naše záchrana.

Modleme se:

Děkujeme, Pane, za Tvou k nám vztaženou dlaň a rozevřenou náruč. Tvé ruky se můžeme chytit a do tvé náruče skrýt. Záleží na tom, v jaké situaci se nacházíme a co zrovna řešíme. Ať s sebou v srdci neseme ty, kdo jsou nešťastni, nezaopatřeni nebo zklamaní. Pro všechny je u tebe dost místa. Ať nezakládáme svou důvěru na dnešních knížatech a mocných, ale s rovným a nebojácným pohledem je zveme ke spolupráci na tvém království. Nedokážeme kopírovat prvotní církev, máme dojem, že to byly utopické časy, ale v mnohém se od nich potřebujeme inspirovat. Nebudeme se pak muset bát o život dětí, vnoučat, budoucích generací. Dobrý Pastýři, neopouštěj nás.

Amen.