Velikonoční promluvy na Lukášovo evangelium
Velikonoce 2004 – Sbor knížete Václava Na Zderaze v Praze
Autorem kázání je ThDr. Tomáš Butta  (z let 2004 - 2005)

KVĚTNÁ NEDĚLE BRANOU VELIKONOC

    Květná neděle je nazývána branou Velikonoc. Je to poslední šestá postní neděle a současně již první den Svatého týdne Velikonočního. Touto branou můžeme vstoupit do velikonočních událostí, abychom zasedli s Ježíšem ke stolu na Zelený čtvrtek. V pátek pocítili dotek stínu Kristova kříže a na Hod Boží velikonoční prožívali radost víry ze vzkříšení a vítězství.

    Květná neděle má sympatický název. Vyvolává v nás jarní atmosféru květů a zeleně. Tento den je také dnem oslavy a zpěvu. Není to však zpěv radosti v plnosti. Bude ještě přerušen tíživým nekončícím mlčením Bílé soboty, ale přesto je tento zpěv a chvála nepřeslechnutelná. “Požehnaný Král, který přichází ve jménu Hospodinově.”

    Kristův příjezd na oslátku do Jeruzaléma byl oblíbeným námětem kazatelů i výtvarného umění v husitství. Byla vyzdvižena Ježíšova pokora a skromnost v protikladu k životnímu stylu církevních a světských pánů.

JEŽÍŠ SI VYPŮJČIL OSLÁTKO

    V příběhu o oslátku nás zarazí, jakým způsobem si toto zvíře vypůjčil. Řekl svým učedníkům: “Jděte do vesnice Betanie a tam odvažte oslíka. Když se vám někdo zeptá, co děláte, řeknete mu, že je to pro mne. ” Oslík byl běžným dopravním prostředkem. Byla to taková taxi služba pro jeruzalémské poutníky. Poutníci do jeruzalémského chrámu se totiž unavili náročnou cestou do kopce. Cesta vedla z Jericha do Jeruzaléma. Jericho je přes 200 m pod hladinou moře a Jeruzalém zase přes 700 metrů nad mořen. Tak byli poutníci rádi, když se mohli svést částečně na oslu. Ježíš osla nevlastnil. Neměl na něho peníze. Neměl ani peníze na jeho vypůjčení. Ten, kterému patří vše a pro kterého je vše, žije ve skromnosti a nenáročnosti ! Chodil pěšky. – Proto nemusíme být nešťastní, když na něco nemáme a nemůžeme si to dopřát. Ježíš si oslíka vypůjčil a pak ho tam vrátil (srov. Mk 11,11). – Nebyla to taková nenávratná půjčka, když si člověk něco vypůjčí a druhý to už nikdy neuvidí. Ježíš ho určitě vrátil, protože na zpáteční cestu z Jeruzaléma ho už nepotřeboval…

ZPĚV ŽALMU

    Ježíš přijel k bráně Jeruzaléma na oslátku jako jeden z poutníků, kteří na velikonoční svátky směřovali do chrámu. Když židé přicházeli do chrámu, tak zpívali. Zaznívalslavnostní žalm 118.: “Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.” Bylo to míněno jako pozdravení každého poutníka, každého věřícího, každého, kdo má v úctě Boží jméno. Asi jako naše “Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem přicházíš.” Lidé přicházeli z nejrůznějších míst, a tak se tímto žalmem vítali a zdravili.

    Jenomže Ježíš není jen obyčejný poutník. Jeden z mnoha poutníků. Jeho příjezd do Jeruzaléma je mimořádný. Je vítán jako Král. Učedníci vztahují žalm na Ježíše: “Požehnaný Král, který přichází ve jménu Hospodinově.” “Hosana, synu Davidův.” Kladou před něho pláště a ratolesti. Stále více a více lidí se k učedníkům přidává.

    Mistr Jan Hus vyjádřil proměnlivost lidských nálad vůči Ježíšovi takto:

    Na Květnou neděli zní volání “král izraelský”, na Velký pátek “Krále nemáme, jen císaře.” Na Květnou neděli mají lidé pro Ježíše ratolesti, později holé dřevo.

    Na Květnou neděli mu podávají květiny, později trnovou korunu. Na Květnou neděli mu rozprostírají pláště, později vojáci losují o jeho vlastní šaty. Na Květnou neděli zaznívá pokorná modlitba “Zachraň nás”, později výsměch “Zachraň sám sebe ” (Česká postila, s. 148).

POHLED VÍRY UČEDNÍKŮ

    Lukášovo evangelium zdůrazňuje, že se jedná o učedníky, zástup učedníků, kteří v Ježíšovi poznávají Krále. Pohled na Ježíše jako Krále je pohledem učedníků, viděním víry. Bez víry by byl Ježíšův příjezd do Jeruzaléma bezvýznamným, nepochopitelným anebo dokonce směšným. Vnější pohled lidí není rozhodující. Charles Chaplin řekl: “Kdo nedokáže být pro své ideály směšný, není jich hoden.”

    Jen pohled víry je pohledem chápající smysl velikonočních událostí a Ježíšova jednání. Nemusí to být velká víry. Může to být jen docela malý záblesk víry. Víra jako hořčičné zrno. I víra učedníků nebyla zpočátku příliš veliká a pevná. Dokonce i ten, který byl nazván skálou, svou víru zapřel. Ale Ježíš svou láskou jeho víru posílil a upevnil. Víra učedníků je stálý zápas s pochybnostmi, s otázkami. Tak, jak to zpíváme v písni “Ptal se mne Kdosi, kdo milost chystá, proč je tak těžké z jednoho místa obejmout vesmír ramenem Krista.”

L 14,7-30 Ježíšova modlitba nad chlebem a kalichem

    Na Zelený čtvrtek čteme z Písma svatého ustanovení svátosti večeře Páně. Tato svátost se právem dostává do centra našeho zájmu, neboť jako husité máme přímo kalich – jeden ze symbolů večeře Páně ve svém znaku. Duchovní bohatství této svátosti nesmí být ani námi promarněno neporozuměním nebo lhostejností. Je proto užitečné vnímat pozorněji jednání našeho Pána Ježíše Krista při jeho poslední večeři v jeruzalémském večeřadle.

VZDÁVÁNÍ DÍKŮ ZA CHLÉB

    Ježíš obklopen kruhem svých nejbližších učedníků “vzal chléb, vzdal díky.” Ježíš bere do rukou chléb a pronáší slova požehnání, modlí se, děkuje. Ježíš byl mužem modlitby. Modlí se v nejrůznějších životních situacích. Také při poslední večeři se modlí. Není to jen z důvodu předepsaného rituálu velikonočního stolování, ale je to jeho hluboká vnitřní modlitba. Vděčné chválení Boha Otce, kterého zná, jako nikdo z lidí a se kterým vede osobní rozhovor.

    Jaká byla slova Ježíšovy modlitby, která zazněla v jeruzalémském večeřadle ? Byla to slova požehnání. V žalmech jsou taková slova žehnání: “Požehnán buď Hospodin ”(srov. Ž 124,6; Ž 31,22). Modlitba žehnání nad dary doprovázela židovské stolování. Například tato modlitba je spojena s jídlem: “Požehnaný jsi Hospodine, náš Bože, králi světa, který vyvádí ze země chléb.”

    Už samotná modlitba před jídlem spojovala všechny účastníky. Modlitbou také jídlo končilo. - Jenomže člověk nechce děkovat. Je to přece zbytečné zdržení. Aby nám jídlo nevychladlo ! Alespoň si tedy popřejeme “dobrou chuť”. A někdy ani to ne. V židovském stolování nebylo dovoleno, aby někdo okusil ze stolu dřív, než byla pronesena děkovná modlitba. Nebylo by asi správné v našem světském prostředí k modlitbě někoho nutit, ale má to být živý projev vděčnosti a hlubokého poznání víry.

    Člověk modlitbou jídlo a dary neposvěcuje. Podle židovské moudrosti patří všechno Bohu, celá země se všemi tvory i rostlinami. Bůh sám, který je svatý, svou svatostí celé stvoření posvěcuje. Všechno je již jím posvěcené. Člověk pronesením modlitby poděkování získává možnost posvěcené dary Božího stvoření užívat.

DÍK ZA VINNOU RÉVU

    Ježíš děkuje i za kalich s vínem. “Vzal kalich a vzdal díky.” Mluví o “plodech vinné révy ”. Plody vinné révy jsou dary zaslíbené země podobně jako fíky, obilí, granátová jablka, olivy a další. V Talmudu je uvedena tato modlitba: Požehnaný jsi, Hospodine, náš Bože, králi světa, za strom a jeho plody, za plody polí a za vytouženou, dobrou širou zemi, kterou jsi dal našim otcům za dědictví, abychom užívali z jejích plodů a sytili se z jejího požehnání … Neboť jsi dobrý a všem dobře činíš. Požehnaný jsi Hospodine, za zemi a její plody.” (Kunetka, s. 43). Hrozny jsou tedy symbolem zaslíbené země a zviditelněním Boží milosti. Ve víně, které je pozdvihnuto v poháru, je přítomna země – půda, je přítomno slunce – opírající se do zrajících hroznů a voda – vláha shůry. Ježíš drží v rukou kalich a děkuje za dary Božího stvoření. Chléb a víno propojují s celým stvořením a jeho divem, za který má být chválen v modlitbách Bůh i dnes.

TO ČINÍME NA JEHO PAMÁTKU

    Jenomže večeře v jeruzalémském večeřadle nebyla jen běžným jídlem s pronášením žehnání (BERAKOT). Byla to pesachová – velikonoční večeře. Už doba, kdy se konala byla odlišná od obvyklého jídla. Konala se po západu slunce a protáhla se do noci (J 13,30; 1 K 11,23). Muselo se jí účastnit nejméně deset lidí. Podle rabínů je “pesach pro muže povinností, pro ženy dobrovolný.” V jeruzalémském večeřadle bylo dvanáct apoštolů – muži. I když ženy se běžně účastnily stolování s Ježíšem, v jeruzalémském večeřadle zřejmě nebyly. Později je však dosvědčeno, že se ženy účastnily shromáždění v Jeruzalémském večeřadle (Sk 1,13). Na míse byl upečený beránek, nekvašený chléb a hořké byliny. To vše připomínalo vyjití z Egypta, cestu ke svobodě, cestu k záchraně, cestu k božímu království, k plnému důstojnému životu. Ježíš rozlomil chléb se slovy “To je mé tělo ” a podal učedníkům. Vzal také kalich se slovy “To je nová smlouva ” a oni si kalich podávali mezi s sebou navzájem.

    Od doby, kdy si takto učedníci podávali kalich v jeruzalémském večeřadle, uplynulo mnoho století. Církev naplňuje nepřetržitě slova svého Pána “To čiňte na mou památku.” Děkujeme za chléb a lámeme jej . Zvedáme kalich spásy a přijímáme z něho. Toto činíme na Kristovu památku i dnes právě na Zelený čtvrtek. Kristova oběť na Golgotě není zapomenuta, ale přináší užitek mnohým, kteří s vírou k jeho stolu přistupují. “On zajistil památku svým divům. Hospodin je milostivý plný slitování.”(Ž 111,4) Kéž nám svátostná blízkost našeho obětovaného a vzkříšeného Pána je k posile, radosti i věčné spáse.

    Když nám někdo daruje něco na památku, tak to děla pro to, abychom na něho v budoucnosti nezapomněli. Stane se, že se po čase na ten darovaný předmět zadíváme a vzpomeneme si na toho, kdo nám ho dal. Vybaví se nám před očima jeho podoba a zážitky s ním spojené. Podobně prosté předměty chléb a kalich s vínem odkazují k Ježíši Kristu. Ale zde jde ještě o mnohem víc. Památka Kristova není vzpomínkou na někoho, kdo již patří minulosti a už není. Ježíš Kristus je živý. On je tentýž včera i dnes i na věky (Žd 13,8).

    Učedníci po ukřižování a vzkříšení nevzpomínali na Ježíše, oni při společném stolování a lámání chleba zakoušeli jeho přítomnost, jeho blízkost. Biblické slovo “památka” znamená zpřítomnění. To, co Bůh v Kristu učinil, se stává pro nás právě přítomným. Proto nás večeře Páně zavazuje k tomu, abychom ji častěji konali, toužili po ní a vážili si jí. Je to Kristovo ustanovení, jeho přání. Když jednáme podle jeho slov – dělíme se o chléb a pijeme víno z kalicha otevírá se pro nás možnost přijímat nezaslouženou Kristovu milost a spásu. V Ježíšových slovech “za vás” je zahrnuto i toto dnešní společenství kolem stolu Páně. Jsi v nich zahrnut i ty, bratře, i ty, sestro.

Lukášovo evangelium 23. kapitola Postavy v pašijích podle Lukáše

    Lukášovo evangelium ve 23. kapitole popisuje proces s Ježíšem, jeho ukřižování a jeho pohřeb. K těmto událostem se soustřeďuje naše velkopáteční přemýšlení a meditace.

PŘÁTELSTVÍ PILÁTA A HERODA

    V Ježíšově procesu vystupují dvě postavy – Pilát Pontský a Herodes Antipas. Jeden je představitelem římské říše a druhý vladařem židovského území – Galileje a Pereje. Mezi Židy a Římany panovalo nepřátelství. Jedni patřili k rozpínající se říši, k okupantům a druzí k podmaněnému národu. I když vladař Herodes Antipas měl blíž k Římanům než k lidem z vlastního národa, přesto se s Pilátem neměli rádi. Slyšeli jsme, že mezi nimi bylo nepřátelství. Ale v průběhu velikonočních událostí se stávají k údivu přáteli.”Toho dne se Herodes a Pilát stali přáteli” (v. 12).

    Nejednalo se ale o nějaké hluboké přátelství a trvalý vztah důvěry. Spíše to lze nazvat spojenectvím. Spojenectví vzniká tehdy, když je zaměřeno proti někomu. Lidé, kteří by za normálních okolností spolu třeba ani nemluvili, se najednou sblíží a jsou náhle na jedné lodi. V politickém taktizování se vytvářejí různá spojenectví. V nepřátelství a v nenávisti proti někomu je pak každý spojenec dobrý. V tomto případě se jednalo o spojenectví Piláta a Heroda proti Ježíšovi. Ale Ježíš má spojovat lidi ke skutečnému přátelství. Ne nenávist, ale láska k Ježíšovi má lidi spojovat. Vztah lásky k Ježíšovi spojuje s druhými v opravdové přátele. Ne v takové, jakými byli v ten den Pilát a Herodes.

BARABÁŠ A DALŠÍ VZBOUŘENCI

    Lukáš podrobně popisuje, že se Ježíš dostává mezi zločince, vzbouřence, mezi teroristy. Byl ve společnosti těch, kteří jsou schopni pro domnělé ideály a spravedlnost zabíjet. Lidský život pro teroristy nemá hodnotu – ani lidský život druhých ani vlastní. K teroristům patřil Barabáš. Jeho si vyžádal dav. Křičel, aby on dostal amnestii, aby on byl propuštěn na svobodu, ačkoliv zabil. Byl vrah. K takovým lidem patřili i ti, kteří byli ukřižováni na Golgotě. Barabáš unikl trestu, ale ti dva vzbouřenci a vrazi, kteří byli ukřižováni spolu s Ježíšem, trestu neunikli. Ježíšovi byl zcela proti mysli tento způsob prosazování spravedlnosti. Ale při pohledu na popraviště zvané Golgota, kde visela těla odsouzených, nebyl mezi ním a jimi rozdíl. Byl započten mezi vzbouřence. Nelze zaměňovat lásku za nenávist, a spojovat evangelium a násilí. Mezi tím je takový rozdíl, jako mezi Ježíšem a Barabášem a dalšími odsouzenci. Ježíšův kříž je znamením lásky a odpuštění člověku. Vždyť volá na kříži k Bohu Otci: “Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.”

JOSEF Z ARIMATIE SNÍMÁ JEŽÍŠE Z KŘÍŽE

    Další postavou je Josef z Arimatie. Byl členem židovské velerady zvané SANHEDRIN. Jednalo se o nejvyšší židovský soud, který se skládal ze 70 mužů. Zasedal v chrámě. Patřil tedy ke skupině, která měla rozhodující vliv na odsouzení Ježíše. Bylo to společné rozhodnutí. Skupina, rada se na něm usnesla a tím rozhodnutí vešlo v platnost. Nelze se však schovávat za nějakou skupinu. Každý je za své jednání odpovědný sám. Platí Boží slovo z knihy Exodus:

    “nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo.” (23,2) Každý je sám odpovědný za své rozhodování a jednání. Josef z Arimatie, ačkoliv byl členem židovské rady, neztotožnil se s jejím postojem. Svůj názor projevoval konkrétním činem. Sňal Ježíšovo tělo z kříže.

    Snímání Ježíšova těla z kříže je výrazem zmírnění potupy vůči Ježíšovi. Utrpení již zmírnit nemohl, neboť Ježíš byl mrtev, ale alespoň zmírnil jeho ponížení. Možná si můžeme říci: Proč nezazněl jeho hlas rozhodněji, když se o Ježíšovi rozhodovalo ? Asi by jeden hlas proti ostatním nic neznamenal. Ale přesto je jeho jednání sympatické. I mezi skupinou lidí zcela nepřátelsky vůči Ježíšovi zaměřených, se přece jen najde někdo, kdo se lišil svou vírou a svědomím. Ani my se nemůžeme schovávat za nějakou skupinu a společná rozhodování, když se jedná o projev zjevné nespravedlnosti. Josef z Arimatie je příkladem zmírňování nespravedlnosti, křivdy a potupy vůči člověku v tomto světě. Tam, kde je ponižován člověk, tam, je ponižován i Bůh. Tam, kde je vůči člověku projevována neúcta – a to dokonce vůči nenarozenému na jedné straně a mrtvému na straně druhé – tam je v neúctě i Bůh. Členové rady se Ježíšovi vysmívali (v. 35), Josef z Arimatie naopak projevil vůči němu úctu. Sňal jeho tělo plné ran z kříže, zabalil do plátna a pochoval do hrobky, která mu patřila.

    Prokázal mu tak úctu, aby tak alespoň trochu vyvážil krutost, na které se podílel společným rozhodováním SANHEDRINU.

    Pán na kříži skonal. Jeho bezvládné tělo bylo sňato. Kámen byl přiklopen ke skalnímu hrobu. Skončilo drama velikého pátku. Utichl křik, posměch, pláč … Nastává hluboké ticho, přišel čas mlčení…

    Ponořme se do tohoto ticha. Očekávejme nedělní den a jeho světlo, kdy zazní chvalozpěv víry “Pán byl opravdu vzkříšen.”

    Náš Pán zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen, aby našemu lidství dal věčný rozměr.

L 23,55-56;24,1-12 Prázdný hrob a zpráva žen

JEŽÍŠŮV HROB

    Všichni čtyři evangelisté se shodují ve zprávě o prázdném hrobu. Evangelista Lukáš vyjadřuje třemi skutečnostmi, že se jednalo opravdu o hrob Ježíšův a ne o nějaký jiný. Uvádí pro to tři důkazy:

    Za prvé, ženy, které přišly s Ježíšem do Jeruzaléma z Galileje, byly přítomny pašijovým událostem až do konce. Ženy viděly hrob, i to jak bylo Ježíšovo tělo pochováno(23,55). Místo si určitě zapamatovaly a nemohlo dojít k záměně.

    Za druhé nešly k hrobu v noci, ale až ráno. V noční tmě by s chabými lampami skalní hrob sotva nalezly. Bloudily by mezi hroby a hledaly ten pravý. Šly tam časně ráno. Už svítalo. Bylo světlo, takže došly na správné místo.

    Za třetí se tam vydala celá skupina žen “Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné další ženy. Kdyby tam šel jeden člověk, mohlo by to být nevěrohodné. Jeden člověk se může snadno zmýlit, splést se. Podle Starého zákona je svědectví dvou nebo tří svědků považováno za věrohodné. Jmenovány jsou tři ženy a navíc tam šla celá skupina. Nespletly se, byl to skutečně hrob, kam bylo před tím uloženo Ježíšovo tělo.

    Evangelista Lukáš upozorňuje, že zdrojem a původcem velikonočního evangelia – zprávy o Ježíšově vzkříšení, jehož znamením je prázdný hrob, není nikdo z lidí. Nejsou to ani ženy, ty zůstaly stát u prázdného hrobu bezradné, ustrašené a udivené. S ničím takovým nepočítaly. Autory velikonočního příběhu nejsou ani sami učedníci. Ti se po Kristově zatčení a ukřižování rozprchnuli a schovávali se. Jestliže nás nepřekvapují andělé o Vánocích, neměli by nás překvapit ani o Velikonocích. Boží poslové, andělé vyjadřují, že jde o zprávu z nebes, o poselství odjinud, nemá původ v lidském rozumu či lidských přáních a tužbách. Zdrojem velikonočního evangelia je Bůh sám. Jeho slovo velikonočního rána zní jasně: “Proč hledáte živého mezi mrtvými ? Není zde, byl vzkříšen.”

ZPRÁVA ŽEN

    Ženy mají jako první podíl na této Boží zprávě světu. Předávají ji dál. Jsou nositelkami radostného poselství. Oznamují, že Kristus v hrobě není. Nezůstal tam. Oznamování znamená zvěstování. Řecký výraz je užíván v Bibli tam, kde jde o zvěstování evangelia (Mt 11,4) a zvěstování věčného života (1 J 1,2.3). Ženy jsou zvěstovatelky velikonočního evangelia.

    Ale jak bylo jejich poselství přijato ? Jak se k němu stavěli učedníci, kteří se mezi tím opět setkali v Jeruzalémě ? Jejich zpráva, svědectví, poselství bylo považováno zablouznění (v. 12). V latinském překladu Bible ve Vulgátě je užito slovo (deliramentum), které znamená pomatenost, potrhlost, pošetilost, nerozumnost, ztřeštěnost, vybočení z dráhy rozumu, blouznění. Známe slovo delirium, které znamená poruchu vědomí. Dojde k němu při otravě, při fyzickém vyčerpání, vysokých horečkách či vlivem alkoholu. Člověk má vidění, halucinace a přeludy. V Kralické Bibli je řečeno, že ženy měly “bláznovství”. Slovo o kříži a vzkříšení skutečně může připadat lidem jako bláznovství, pošetilost, jak to vyslovil apoštol Pavel v 1 listě do Korintu (1. kap.). Ale ženy rozhodně žádnou poruchou netrpěly. V řeckém textu nejde ani tak o bláznovství jako o prázdná slova, planou řeč (léros). Zpráva žen byla považována za nevěrohodnou ve smyslu planých řečí. Známe to, ženy – ale i muži – jsou schopni přehánět, zveličovat. Různé zprávy vyslechnuté i přečtené v tisku musíme brát s rezervou. Říkáme si: “To je určitě přehnané. Musím to brát z rezervou.” A přesně tak se ke zprávě žen stavěli učedníci: “Klid. To je nějaká bujná fantazie.” Úplně zapomněli, že Ježíš sám o tom vícekrát během života mluvil, že bude trpět, ale také že bude vzkříšen.

PRVNÍ POUTNÍK K JEŽÍŠOVU HROBU

    Petr se rozběhl k hrobu. Běží. Chce důkaz. Přibíhá ke skalnímu hrobu s odvaleným kamenem. Byl prvním poutníkem ke Kristovu hrobu. Po staletí směřují lidé v nespočetných zástupech k místům, kde byl Kristův hrob. Je to nejposvátnější místo křesťanů. Už v časech císaře Konstantina byl vystavěn veliký chrám v místech, kde podle tradice se Ježíšův hrob nalézal. Lidé čekají ve frontě, aby mohli vstoupit do tzv. Kristova hrobu v podzemí chrámu. Každý člověk tam vstupuje jednotlivě. Čekáme, co tam bude. A když tam vstoupíme, tak tam není nic – vůbec nic. Důležité je, jak se s touto prázdnotou vyrovnáme, jak ji přijmeme. Zda pro nás zůstane trvalou prázdnotou a tmavou nicotou nebo se pro nás stane pootevřenou branou, skrze níž smíme ve světle víry slyšet toho, který říká: “Byl jsem mrtev a hle, živ jsem na věky věků.”

    V této naději smíme prožívat i letošní velikonoční svátky.

L 24,13-35 Pohostinnost emauzských učedníků

OTEVŘENÝ PŘÍBĚH

    Pondělí velikonoční tvoří závěr velikonočních svátků. Na tento den, na tento večer připadá dlouhé čtení z 24. kapitoly Lukášova evangelia o dvou učednících na cestě do Emauz. Shrnuje ve formě vyprávění hlavní velikonoční události. Toto vyprávění není uzavřené, ale je otevřené směrem k tajemství nového osobního setkání se vzkříšeným Kristem.

    Současné Velikonoce jsou ve znamení cest a cestování. Lidé jsou na cestách. Cestují z měst na venkov, do přírody. A pak v pondělí večer zase zpět. Rušná ulice u našeho kostela je toho dokladem. Kdo se zajímá o události křesťanských Velikonoc ? Kdo o nich přemýšlí a rozmlouvá, jako ti dva muži na cestě do Emauz ? Můžeme říci: “My ano.” Pro nás věřící je přece samozřejmé, že o tom každým rokem přemýšlíme. Známe detaily z velikonočních událostí o Ježíšově utrpení, o kříži, o prázdném hrobu a zprávy svědků o vzkříšení. Ale i o nás platí, jako o těch dvou učednících: “Jak je pro nás těžké tomu uvěřit !” Kdo byl ten neznámý poutník na cestě do Emauz ? Jakto, že Ježíše nepoznali, když patřili mezi jeho učedníky ?

    Důležité je, že dva učedníci zvou poutníka do svého domu. Dokonce ho prosí, přemlouvají. Otevírají mu svůj dům a přijímají poutníka ke stolu a do svého malého společenství. Naplňují tak svou pohostinností Ježíšova slova: “Byl jsem na cestách a ujali jste se mne.” K velikonočnímu pondělí patří pohostinnost – pohostinnost slovem, pohostinnost zpěvem, pohostinnost chlebem. V lidské blízkosti, srdečnosti, setkávání na cestě je Ježíš přítomen i dnes.

Tomáš Butta